Kapitola předmětu Sociologie práva
Možnosti a meze práva
Právo je jen jedním z regulátorů sociálního chování. Jeho působení omezují ostatní normativní systémy, sociální realita, znalost práva a ochota adresátů. Přílišná víra v právní regulaci (legislativní optimismus) naráží na nezamýšlené důsledky. Míru, v níž právo dosahuje svých cílů, vyjadřuje Efektivnost práva.
Efektivnost práva
Míra schopnosti právního systému dosáhnout cílů spojených s právní normou, tedy vztah mezi fakticky dosaženým výsledkem realizace normy a zamýšleným cílem.
- cílově výsledkové pojetí: cíl se zjišťuje doktrinální interpretací, zejména teleologickým a historickým výkladem (ratio legis). Výsledek se ověřuje empiricky: skutečným chováním adresátů a orgánů, rozsahem sporů, vedlejšími nežádoucími účinky a nedostatky úpravy (mezery, rušená rozhodnutí),
- nákladově výsledkové pojetí: zohledňuje i produktivitu (nákladovost) normy, tedy náklady aparátu, čas a úsilí (Podgórecki).
Efektivnost ≠ účinnost: účinnost je v právní terminologii časová působnost normy.
Právní vědomí
Znalost práva a mínění o právu (knowledge and opinion about law, KOL). Je to souhrn představ, poznatků, hodnocení a postojů k právu u jednotlivce, skupiny či společnosti. Složky:
- Znalost práva (právní vědomí de lege lata),
- Mínění o právu (de lege ferenda), včetně postojů k právu.
Utváří se během celého života, mimo jiné prostřednictvím právní komunikace. Jeho rozdíly viz Diferenciace právního vědomí. Vztah vědomí a chování viz Právní chování.
Znalost práva
Může být individuální, skupinová nebo společenská. Kutchinsky rozlišuje dvě úrovně:
- povědomí o právu (law awareness): ví subjekt, že určité chování je právem upraveno?
- právní informovanost (law acquaintance): jak přesně zná obsah normy?
Úrovně jsou na sobě nezávislé. Tradiční legislativa předpokládá, že publikací se znalost šíří automaticky (Ignorantia iuris non excusat), empirické výzkumy to však nepotvrzují.
Mínění o právu
Hodnotící názory a postoje k právu (k objektivnímu právu, vztahům, institucím), tedy právní vědomí de lege ferenda. Zahrnuje hodnotící pohled na právo (racionálně i emocionálně hodnotící přístupy) a dlouhodobě zakotvené postoje k právu, jejichž verbalizací jsou mínění a důsledkem jednání.
Postoje k právu
Škála právních postojů od plné akceptace po odmítnutí:
- právní étos: vnitřní akceptace normy,
- legalismus: uznání existence a nutnosti právního řádu,
- právní konformismus: dodržování normy, protože ji dodržuje okolí,
- právní pragmatismus: obcházení práva pro vlastní cíle,
- oportunismus: ochota k drobnému porušení, pokud se vyplatí, a k nesení sankce,
- deliktní utilitarismus: kritériem je osobní prospěch,
- právní nonkonformismus: distance od norem, které okolí dodržuje,
- právní deviace: neakceptování nevyhovujícího práva,
- právní anarchismus: apriorní odmítání práva.
Diferenciace právního vědomí
Faktory, které ovlivňují právní vědomí a postoje:
- biogenní: hlavně pohlaví a věk (nejvýraznější),
- psychogenní: osobnost jedince (předmět právní psychologie). Mohou vést k extrémním postojům. Podgórecki je považuje za významnější než sociální,
- sociogenní: sociální prostředí, interakce, zkušenost a pozice.
Právní komunikace
Přenos informací o obsahu a hodnocení práva jako součást sociální komunikace. Podílí se na utváření právního vědomí. Subjekty jsou komunikátor a komunikant, probíhá jako komunikační akt nebo proces. Lasswellovo schéma: kdo – říká co – jakým kanálem – komu – s jakým efektem, doplněné o situaci a metakomunikaci.
Právní chování
Sociologie práva zkoumá skutečné chování subjektů v právních vztazích (živé právo):
- deskripce právního chování: empirický popis. Například Macaulay (Wisconsin, 60. léta) zjistil, že obchodní smlouvy se často uzavírají bez znalosti smluvního práva a v rozporu s ním,
- vztah právního chování k právnímu vědomí a k pozitivnímu právu a jeho sociální podmíněnost,
- analýza právního chování přes motivaci: motivační systém (potřeby, zájmy, hodnoty, postoje), v němž se vnější vlivy včetně práva mění ve vnitřní příčiny jednání. Modely motivace: homeostatický a další.
Funkce práva
Funkce vyjadřuje faktický přínos práva k sociokulturnímu systému, tedy co právo reálně zajišťuje. Liší se od cíle (účelu) práva, který vyjadřuje, co je chtěno. Funkce mohou být eufunkce (pozitivní) i dysfunkce.
Pozitivní funkce: udržování sociálního řádu; vymezení práv a povinností v interakci; usnadnění kooperace; řešení konfliktů; přenos kulturních vzorců; nástroj sociální změny; legitimizace výkonu veřejných funkcí.
Negativní funkce: konzervuje status quo, rozděluje lidi, je nástrojem útlaku, udržuje a ospravedlňuje konflikt a násilí, rozšiřuje a petrifikuje moc státu.