Kapitola předmětu Sociologie práva
Obsah: vymezení, předmět a přínos sociologie práva, hlavní představitelé a směry.
Sociologie práva (obor)
Obecná právní disciplína, která studuje život práva v jeho sociální fakticitě: jak právo reálně působí na sociální realitu a jak neprávní činitelé působí na právo. Proti juristickému důrazu na normativní obsah práva staví faktické působení práva.
Vznik: zasloužil se o něj Eugen Ehrlich (Živé právo), v USA Roscoe Pound, u nás advokát a sociolog Emanuel Chalupný (Sociologie a filosofie práva a mravnosti).
Právo jako historický a kulturní fenomén: je jevem historickým (určuje ho vývoj, základy tkví v antropologické organizaci jedinců) i kulturním (determinují ho kulturní a sociální podmínky společnosti). Viz Právo jako prvek kultury.
Předmět sociologie práva
- Reciproční vztah práva a společnosti: právo a struktura společnosti (např. vliv vrstev na právotvorbu), právo a sociální vztahy (rodinné, vlastnické), právo a sociální jevy,
- Mechanismus působení práva ve společnosti: sociální jednání v právních situacích, institucionalizace chování, právo a neprávní normativní systémy, právní vědomí a jednání, činnost institucí aplikujících právo, právo a sociální změna, efektivnost práva,
- Funkce a role práva ve společnosti (Funkce práva).
Přínos sociologie práva
- pro právní vědu: sociologické pojmy a kategorie, teorie a empiricky ověřené poznatky, sociologické metody a techniky,
- pro právní praxi: právní politika (RIA, hodnocení dopadů regulace), aplikace práva (orientace ve vztazích, rozhodování), ověřování efektivnosti právní úpravy.
Zákon tří stadií
Auguste Comte (zakladatel sociologie a pozitivismu): lidský duch a s ním společnost procházejí třemi stadii:
- teologickým (fiktivním): fetišismus, polyteismus, monoteismus; vojenský řád,
- metafyzickým (abstraktním): přechodné období úpadku autorit,
- pozitivním (vědeckým): vědecké poznání, průmyslový řád, místo politických otázek nastupují sociální.
Pozitivismus: poznávat ověřená fakta, abychom mohli předvídat (savoir pour prévoir). Metody: pozorování, experiment, srovnání, historická metoda. Sociologii dělí na sociální statiku (řád, konsenzus) a sociální dynamiku (pokrok). Kritika: Comte chtěl svěřit vládu duševní a světské aristokracii (J. L. Fischer).
Duch zákonů
Montesquieu (O duchu zákonů, 1748): zákony mají odpovídat povaze vlády, podnebí a mravům národa. Tři formy vlády a jejich princip: republika (ctnost), monarchie (čest), despocie (strach). Pracoval komparativní metodou a formuloval dělbu moci (Dělba moci). Geografický determinismus: lidé chladného pásu jsou stateční a ctnostní, v horkém snadno ovladatelní (srov. Redukcionismus). Navázal Tocqueville (Demokracie v Americe).
Marxovo pojetí práva
Karel Marx (za sociologa se sám nepovažoval): právo je nadstavbou ekonomické základny a vyjadřuje vůli a zájmy vládnoucí třídy, je nástrojem třídního panství (právo jako nástroj moci). Kritika „rovného práva“: měřítkem je práce, která je ve skutečnosti nerovná. Patří ke konfliktnímu paradigmatu.
Mechanická a organická solidarita
Émile Durkheim (O dělbě společenské práce): typy soudržnosti společnosti a jim odpovídající právo:
- mechanická solidarita: nízká dělba práce, podobnost členů, kolektivismus. Převládá represivní právo (trest),
- organická solidarita: rozvinutá dělba práce, vzájemná závislost, individualismus. Převládá restituční právo (náhrada, navrácení v předešlý stav).
Durkheim dále prosadil Sociologismus a ve studii Sebevražda ukázal sociální příčiny zdánlivě individuálního činu. Zavedl pojem Anomie.
Typy sociálního jednání
Max Weber („chápající sociologie“ hledá smysl, který aktér s jednáním spojuje):
- účelově racionální: volba prostředků k cíli, s využitím očekávaného jednání druhých,
- hodnotově racionální: řídí se vírou v etickou, náboženskou či estetickou hodnotu bez ohledu na výsledek,
- afektivní: určené emocemi,
- tradiční: určené zvykem.
Weber dále definoval právo jako donucovací řád (Sociologická vymezení práva) a typy legitimního panství.
Živé právo
Eugen Ehrlich (lebendes Recht): právo, které „není právními větami pevně stanovené, a přece ovládá život“. Těžiště vývoje práva není v zákonodárství, jurisprudenci ani judikatuře, ale ve společnosti samé. Rozlišuje právo společenské (normy skupin; společenský nátlak působí víc než státní sankce), právo juristů (rozhodovací normy soudů) a státní právo. Navazuje Poundovo law in books × law in action.
Česká sociologie práva
- T. G. Masaryk: zakladatel české sociologie (Sebevražda, Česká otázka, Rukověť sociologie). Sociologie jako věda o organizaci a vývoji společnosti, dělená na statiku a dynamiku (morálka, věda). Kritický realismus,
- Emanuel Chalupný: zakladatel české sociologie práva. Právo je výtvor civilizace, který upevňuje celek „schematickou objektivací ryze kulturní“. Zdůraznil racionálnost, schematičnost a formálnost práva. „Právník musí právo protrpět, prožít, procítit“,
- Inocenc Arnošt Bláha: zakladatel brněnské sociologické školy a Sociologické revue. Sociologie jako věda o sociálních jevech, právo jako řádový činitel,
- Vladimír Kubeš: děkan PrF MU (odstraněn 1948). Právní sociologie mu byla bližší právu než sociologii a zkoumal příčiny vzniku, obsah, následky a sociální působnost norem.
Směry sociologie práva
- teorie volného práva (Kantorowicz, Ehrlich): vedle státního práva existuje volné právo (individuální a společenské přesvědčení), podle kterého má soudce vyplňovat mezery i korigovat zákon,
- zájmová jurisprudence (Jhering, Heck): právo je výslednicí boje protichůdných zájmů (materiálních, mravních, náboženských, národnostních), soudce má zkoumat zájmy, které zákon vážil,
- sociologická jurisprudence (Pound): právo je nejdokonalejší nástroj sociální kontroly (social engineering), má uspokojovat co nejvíce požadavků společnosti a udržovat rovnováhu zájmů,
- americký právní realismus (Holmes, Llewellyn, Frank): právem je to, jak soudy skutečně rozhodnou (předpověď rozhodnutí). Rozhodující je soudcovské právo a osobnost soudce,
- behaviorální jurisprudence: zkoumá chování soudců a vliv jejich osobnosti, postojů a hodnot na rozhodování (otřásla představou o naprosté nezávislosti soudců).