Kapitola předmětu Národní hospodářství
Obsah: ekonomie a národní hospodářství, trh a tržní subjekty, pojem a směry hospodářské politiky, cíle (magický čtyřúhelník), nástroje a nositelé hospodářské politiky.
Národní hospodářství (pojem)
Ekonomie je věda o tom, jak lidé zacházejí se vzácnými zdroji, které mají alternativní využití. Pozitivní ekonomie popisuje jevy, normativní k nim přidává hodnotové soudy a doporučení. Mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých subjektů (domácnosti, firmy), makroekonomie ekonomiku jako celek (růst, zaměstnanost, inflace, hospodářská politika).
Národní hospodářství je souhrn odvětví a sfér ekonomiky země spjatých společenskou dělbou práce. Podle Karla Engliše (zakladatele MU) je to směnné společenství ovládané jednotnou státní mocí. Vzniklo na přelomu 18. a 19. století s průmyslovou revolucí, specializací výroby a vytvořením národních trhů za účasti státu.
Trh je oblast, kde si tržní subjekty směňují zboží a služby. Tržní subjekty: domácnosti (spotřebitelé a vlastníci výrobních faktorů: práce, půdy, kapitálu), firmy (nakupují výrobní faktory, prodávají zboží s cílem zisku) a stát (kupující, prodávající, poskytovatel veřejných služeb a regulátor). Trhy se dělí na dílčí a agregátní, trh zboží a služeb, peněz, práce, cenných papírů a komodit.
Hospodářská politika
Přístup státu (vlády) k ekonomice své země: vláda využívá svěřené prostředky a pravomoci k dosahování ekonomických (a širších společenských) cílů pomocí řady nástrojů. Jako samostatná disciplína se oddělila od makroekonomie v polovině 20. století, jejím zakladatelem je J. M. Keynes.
Základní směry:
- liberální (fyziokraté, klasický liberalismus, neoklasicismus, monetarismus): minimum zásahů státu,
- intervencionistická (merkantilismus, keynesiánství, plánování): aktivní role státu.
Makroekonomická hospodářská politika usiluje o makroekonomickou rovnováhu a efektivní využití zdrojů (opatření na straně agregátní nabídky a poptávky), mikroekonomická o efektivní alokaci zdrojů (doplňuje makroekonomickou).
Magický čtyřúhelník
Znázornění čtyř základních cílů makroekonomické hospodářské politiky: ekonomický růst (růst HDP), nízká nezaměstnanost, cenová stabilita (nízká inflace) a vnější rovnováha (saldo běžného účtu platební bilance v poměru k HDP). Čím větší plocha čtyřúhelníku, tím lepší výkonnost ekonomiky. Cíle si částečně odporují (např. růst a nízká nezaměstnanost × nízká inflace), a proto ho nelze naplnit současně („magický“).
Nástroje hospodářské politiky
- Fiskální politika: příjmy a výdaje veřejných rozpočtů,
- Měnová politika: množství peněz v oběhu a úrokové sazby (povinné minimální rezervy, úrokové sazby, operace na volném trhu),
- důchodová politika: regulace mezd a cen,
- vnější obchodní a měnová politika: cla, kurzy, vládní opatření.
Třídění nástrojů: mikro- × makroekonomické, přímé × nepřímé, měnové × fiskální, plošné × selektivní (kvóty), kvalitativní (systémová pravidla) × kvantitativní.
Nositelé: formulování (politické strany, vláda, parlament, centrální banka, zájmové skupiny, odbory, komory), realizace (vláda, ČNB, státní správa, soudy) a kontrola (NKÚ, ÚOHS, média). Fáze rozhodování: makroekonomická analýza, volba cílů a nástrojů, realizace a kontrola.