Definice
Bezdůvodné obohacení (Řím) – Majetkový přesun bez právního důvodu, který římské právo napravovalo soustavou typových kondikcí; ideou je, že se nikdo nemá obohacovat na úkor druhého.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Bezdůvodné obohacení (Řím)
Římské právo neznalo obecnou žalobu z bezdůvodného obohacení, ale soustavu kondikcí (condictiones) pro typové případy majetkového přesunu bez právního důvodu. Ideovým základem je Pomponiův výrok nam hoc natura aequum est neminem cum alterius detrimento fieri locupletiorem (je přirozeně spravedlivé, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého).
Vztahy připomínaly zápůjčku: na příjemce přešlo vlastnictví zastupitelných věcí, ale ne pro úvěr, nýbrž z důvodu, který nikdy neexistoval, pominul nebo se nerealizoval. Proto se žaloby už v klasické době nazývaly condictiones sine causa. Poklasické a justiniánské právo počet případů rozmnožilo a rozdělilo je podle základu obohacení.
Kondikce:
condictio indebiti: plnění nedluhu (Solutio indebiti),
condictio ob causam datorum (causa data causa non secuta): plněno pro očekávaný důvod, který nenastal (věno odevzdané před sňatkem, který se neuskutečnil; protiplnění u inominátu),
condictio sine causa: obecná kondikce bez důvodu (např. donatio mortis causa, když dárce přežije). V užším smyslu jde o případy, kdy důvod neexistoval už při vzniku obohacení (darování mezi manžely, nabytí cizí věci specifikací či akcesí),
condictio ob turpem causam: plnění za nemravným účelem (např. za to, že nepodám infamující žalobu, nebo když si depozitář nechá zaplatit za vydání uschované věci), jen je-li nemravnost pouze na straně příjemce. Je-li plnění nečestné i pro plnitele (úplatek za nespravedlivý rozsudek), kondikce nepřísluší: in pari causa turpitudinis melior est condicio possidentis,
condictio ob iniustam causam: z protiprávního důvodu (násilím vynucená stipulace, lichva, zaplacení nedovolených úroků, výhra ze zakázané hry),
condictio (ex causa) furtiva: proti zloději (Furtum).
Rozsah: kondikce byly žaloby přísného práva a zněly na vydání všeho, oč byl žalovaný obohacen v době rozsudku, tedy i toho, co pomocí nabytého dále získal. Příjemce v dobré víře neručil za zhoršení ani zkázu, kdo znal pravý stav, odpovídal za každou nedbalost, a kdo jednal od začátku v ziskuchtivém úmyslu, dopouštěl se furtum a odpovídal i za náhodu.
Moderní tradice: německé právo navázalo na Pomponia obecnou žalobou z obohacení (BGB). Anglické právo dlouho dogmatický pojem neznalo (Moses v. Macferlan, 1760: povinnost vrátit plyne ex aequo et bono), v posledních desetiletích se však přibližuje římské teorii „chybějícího důvodu“ (no basis).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Solutio indebiti
- Související: Inominátní kontrakty, Furtum