Definice
Císařské konstituce – Normy císaře (edikty, mandáty, dekrety, reskripty) se silou zákona; od dominátu jediný pramen práva.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Císařské konstituce
Constitutiones principum. Původně vycházely z ius edicendi a platily jen za vlády svého autora. Od Hadriána platí fikce, že komicie svěřily císaři zákonodárnou moc, takže konstituce mají sílu zákona. Druhy:
- edikty: obecně závazné na celém území,
- mandáty: instrukce úředníkům, hlavně v provinciích,
- dekrety: rozsudky císařského soudu, působily jako precedenty,
- reskripty: odpovědi na dotazy stran, de facto před zahájením sporu.
Od dominátu jsou jediným zdrojem práva. Sbírky: Codex Gregorianus, Codex Hermogenianus, Codex Theodosianus (438), Codex Iustinianus.
Codex Theodosianus: první oficiální kodifikace. Theodosius II. zamýšlel zahrnout staré právo (ius, spisy klasiků) i nové (leges, konstituce), první komise však selhala a druhá pořídila jen sbírku konstitucí od Konstantina. Vyhlášen 15. 2. 438 pro východ, od 1. 1. 439 platil i na západě; 16 knih, tituly s chronologicky řazenými konstitucemi (data často fingovaná). Juristicky slabý, ale na západě díky principu personality přežil pád říše jako právo Římanů a církve až do 11. století. Navazují soukromé sbírky Novellae posttheodosianae (438–468).
Leges Romanae barbarorum: kodifikace římského práva pro římské poddané germánských králů:
Odkaz na původní dokument
- Lex Romana Burgundionum (král Gundobad, přelom 5. a 6. st.): z kodexů Gregoriova, Hermogenianova a Theodosiova, Paulových Sentencí a Gaia, v duchu vulgárního práva,
- Lex Romana Visigothorum (Breviarium Alaricianum, Alarich II., Toulouse 506): leges (výbor z Theodosiova kodexu a posttheodosiánských novel) i ius (Liber Gai, Paulovy Sentence); politické gesto vůči Římanům před porážkou od Franků (Vouillé 507), v západní Evropě dlouho hlavní pramen římského práva.
Souvislosti
- Související: Codex Iustinianus, Dominát