Definice
Fyzická osoba (Řím) – Člověk; subjektivitu nabýval narozením živý a v lidské podobě, ztrácel smrtí nebo capitis deminutio maxima.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Fyzická osoba (Řím)
Vznik narozením. Dítě muselo:
- narodit se živé. Mrtvě narozené se nepovažuje ani za narozené, ani za zplozené (Paulus, D. 50.16.129).
- mít lidskou podobu. Kdo se narodil „v rozporu s podobou lidského rodu“, není dítětem (D. 1.5.14). Dítě s nadbytečnými končetinami však ano. Zákon XII desek (IV, 1) přikazoval zvlášť obludné dítě rychle usmrtit.
Platí mater semper certa est. Dítě z řádného manželství sleduje postavení otce, dítě narozené mimo něj postavení matky v okamžiku porodu: otrokyně rodí otroka, svobodná žena svobodného bez ohledu na otce. Za císařství se favore libertatis uznávalo dítě za svobodné, žila-li matka během těhotenství byť krátce na svobodě. Chráněn byl i Nasciturus.
Novorozence přijímal do rodiny pater familias tím, že ho zdvihl ze země; odmítnuté dítě bylo často odloženo (expositio), osud nalezenců upravovaly císařské zákony de expositis.
Zánik: smrtí, nebo právní smrtí (capitis deminutio maxima). Prohlášení za mrtvého Římané neznali; kdo se narození či smrti dovolával, musel je dokázat. Pro komorienty (současná smrt, např. celé rodiny) platily jen vyvratitelné domněnky: nedospělé děti zemřely před rodiči, dospělé po nich (Iavolenus, D. 34.5.23); ve prospěch patrona se mělo za to, že propuštěnec zemřel po svých dětech.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Nasciturus, Capitis deminutio