Definice
Praescriptio longi temporis – Vydržení provinčních pozemků za 10 let (mezi přítomnými) či 20 let (mezi nepřítomnými), původně jen procesní námitka; Justinián ji sloučil s usucapio.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Praescriptio longi temporis
Vydržení provinčních pozemků (10 let mezi přítomnými, 20 let mezi nepřítomnými, podle toho, zda vlastník bydlí ve stejné obci či provincii). Původně šlo jen o procesní námitku proti vindikaci, ne o nabývací způsob. Justinián ji sloučil s usucapio.
Vyvinula se od konce klasické doby z procesní praxe (kdo neuplatní právo včas, ztrácí žalobu) pro občany i peregriny, rozšířila se na movitosti a nakonec dávala i vlastní žalobu na vydání. Vyžadovala titul a dobrou víru. Přetrhovala se i zahájením sporu, platilo pokračování dědice i započtení držby předchůdce. U Justiniána označuje usucapio vydržení movitostí, praescriptio nemovitostí; mimořádné vydržení zavedl v roce 528.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Provinční vlastnictví, Mimořádné vydržení