Definice

Právní argumentace – Zdůvodnění právního stanoviska vůči názorovému oponentovi s cílem předpovědět nebo přesvědčit o výsledku, postavené na premisách platného práva.

Výklad v předmětech

Teorie práva II

Právní argumentace

Vyjádření stanoviska k jinému názoru. Předpokládá vlastní názor a názorového oponenta (skutečného či virtuálního): kde všichni sdílejí jeden názor, není o čem argumentovat. Je to komunikační dovednost, jejímž cílem je vyřešit názorový rozdíl.

Příklad: mimoprávní argument zní „je spravedlivé splácet dluhy“ × „po takové době to není spravedlivé“. Právní argument zní „dluh je promlčen (§ 609 OZ, § 610 OZ, § 629 OZ), proto dlužník nemusí plnit, pokud promlčení namítne“.

Právo je dogmatika: vychází z daných premis platného práva („spotřebitel je slabší strana“), které jsou výsledkem společenského konsenzu, ne empirie. Právník situaci kvalifikuje, vykládá normu (definice), subsumuje a hlavně vysvětluje, zdůvodňuje a přesvědčuje.

Účel argumentace:

  • předpovědět výsledek: vysoká objektivita, je třeba přiznat i slabá místa,
  • přesvědčit o výsledku: objektivita není cílem, ale nelze lhát ani hájit zjevně neudržitelné. Klíčová je strategie a struktura (jinak u soudů).

Pravidlo KISS (keep it simple): kvantita není kvalita.

Metodologie se liší podle státu (Německo: Gutachtenstil a Urteilsstil, USA: IRAC). Společný základ tvoří logika, ale s důrazem na přesné definice. Tři základní mechanismy: dedukce, indukce a Analogie.

Odkaz na původní dokument

Právní psaní

Právní argumentace

Klasické právní argumenty (nejčastější čtyři typy, ne všechny mají logický základ):

  1. z analogie (Analogie, a simili): analogia legis (zákonem neřešenou otázku řešíme ustanovením o podobné otázce; někdy ji zákon sám nařizuje, např. § 119 ZOK) a analogia iuris (řešení z obecných právních zásad). Nepřípustná u taxativního výčtu a v trestním právu, přípustná u demonstrativního výčtu,
  2. vyloučením (per eliminationem), jehož formou je Argumentum a contrario: stanoví-li zákon něco výslovně pro jednu ze dvou možností, neplatí to pro druhou (taxativní výčty, Eurozatykač Pl. ÚS 66/04),
  3. Argumentum a fortiori („tím spíše“): a minori ad maius u zákazů, a maiori ad minus u oprávnění (I. ÚS 670/02: lze-li odstoupit jednostranně, tím spíše lze smlouvu zrušit dohodou). Méně spolehlivé, závisí na kontextu,
  4. reductio ad absurdum: vyloučení výkladu, který vede k nesmyslným, nemožným nebo rozporným důsledkům.
Odkaz na původní dokument

Souvislosti