Definice
Právní norma – Srozumitelné pravidlo chování stanovené nebo uznané státní mocí, které stanoví, co má být, tedy jak se má obecně určený adresát chovat; vyznačuje se normativností, obecností, všeobecnou závazností a vynutitelností.
Výklad v předmětech
Teorie práva I
Právní norma
Pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům a které je stanoveno nebo uznáno státní mocí. Stanoví, co má být, tedy jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací normy nastat. Další charakteristiky:
- vyjádření mětí (toho, co má být), nejmenší rozumná jednotka právního řádu, způsob komunikace,
- funkce (Kelsen): přikazovat, zmocňovat, dovolovat, derogovat,
- abstraktní, ale s reálným dopadem: vyžaduje někoho, kdo věří, že se má dodržet a že porušení má být sankcionováno (Peregrin). V právním státě je tím stát.
Znaky:
- formální: procedurální předpoklady vzniku a publikace (Publikace právního předpisu),
- materiální: Normativnost (regulativnost), Všeobecná závaznost, Obecnost, vynutitelnost státem.
- Hart k tomu přidává určitost a úplnost. Jhering připomíná účely práva: řád, předvídatelnost, vyloučení svévole, rovnost, právní jistotu, legitimitu.
Norma ≠ Ustanovení a norma ≠ pramen. Prvky viz Prvky právní normy, struktura viz Struktura právní normy.
ÚS (Pl. ÚS 49/03, Jindřichovice pod Smrkem): obec nesmí vyhláškou zakázat vstup „úředníkům“ na své katastrální území. Takovou regulaci jí nesvěřil žádný zákon a pojem „úředník“ je neurčitý.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Prvky právní normy, Struktura právní normy, Druhy právních norem, Působnost právní normy
- Související: Ustanovení, Formální prameny práva, Mětí