Právo – zápisky

Zánik obligace (Řím)

1 min čtení

Definice

Zánik obligace (Řím) – Obligace zaniká ipso iure (splnění, acceptilatio, novace, splynutí, nemožnost) nebo ji lze odrazit námitkou ope exceptionis (pactum de non petendo, kompenzace, promlčení).

Výklad v předmětech

Římské právo II

Zánik obligace (Řím)

  • ipso iure (ze zákona, obligace zaniká):
    • solutio: splnění, řádné a včas, i třetí osobou; datio in solutum (plnění jinou věcí se souhlasem věřitele),
      • původně nestačilo plnit, bylo nutné formální opačné jednání (contrarius actus, nexi liberatio, u verbální obligace akceptilace); od klasické doby rozhoduje skutečné plnění (solvere = uvolnit pouta), pozůstatkem je akceptilace jako prominutí bez plnění,
      • datio in solutum uznávali už Sabiniáni; u Justiniána musel věřitel někdy přijmout i jiné plnění (pozemky místo peněz). Částečné plnění musel věřitel přijmout jen tehdy, když dlužník zbytek popíral,
      • třetí osoba smí plnit i bez vědomí či proti vůli dlužníka, ledaže jde o osobní výkon. Plnit lze i osobě solutionis causa adiectus („slibuješ dát mně nebo Titiovi?“), která smí plnění přijmout, ale nesmí žalovat ani prominout. Nedospělému věřiteli lze plnit jen s poručníkem,
      • bez určení času a místa lze plnit (a žalovat) kdykoli a kdekoli (kromě nevhodného místa); o plnění se vydávala kvitance (apocha), kterou Justinián dovolil napadnout jen do 30 dnů,
    • acceptilatio: formální prominutí verbální obligace (Quod ego tibi promisi, habesne acceptum? Habeo.), u jiných solutio per aes et libram,
    • Novatio: v klasickém právu stačilo cosi nového (aliquid novi) a abstraktní forma (stipulace, literární kontrakt), u Justiniána rozhoduje úmysl (animus novandi), jinak trvá stará obligace vedle nové. Změna věřitele: aktivní delegace („co dlužíš Titiovi, slibuješ dát mně?“); změna dlužníka: pasivní delegace nebo bez účasti starého dlužníka expromissio. Novace ruší i akcese a účinky (prodlení); novatio necessaria (litiskontestace) je naopak upevňuje,
    • confusio: splynutí věřitele a dlužníka v jedné osobě (dědění),
    • nemožnost plnění bez viny dlužníka (zánik individuálně určené věci), smrt u osobních závazků, capitis deminutio,
    • contrarius consensus (dohoda o zrušení) u konsensuálních kontraktů, rozvazovací podmínka, uplynutí doby, litis contestatio (konzumpce),
  • ope exceptionis (obligace trvá, ale lze ji odrazit námitkou):
    • pactum de non petendo: dohoda, že věřitel nebude žalovat (in rem nebo in personam),
    • compensatio: započtení vzájemných pohledávek, u bonae fidei soudcem, u Justiniána obecně u stejnorodých splatných pohledávek,
      • dobrovolná (voluntaria, dohodou) nebo soudní (necessaria). U iudicia stricta nebyla možná; praetor nutil bankéře (argentarius) žalovat jen saldo pod sankcí pluspetice, obecněji pomáhala exceptio doli,
      • u Justiniána: pohledávky vzájemné (rukojmí smí započíst pohledávku hlavního dlužníka), žalovatelné a neodrazitelné námitkou, splatné a likvidní, se stejnorodým předmětem, nemusí být ex eadem causa; vyloučeny proti pohledávce z krádeže, z úschovy, z veřejných dávek a některých alimentů,
    • prominutí je smlouva (i dlužník musí souhlasit, prominutí by ho mohlo poškodit) s libovolnou kauzou (dar, věno, placení); ipso iure jen formou odpovídající vzniku (akceptilace jen u verbálních obligací), jinak pactum de non petendo ope exceptionis,
    • concursus duarum causarum lucrativarum: věřitel nabyl dlužnou individuální věc z jiného bezplatného důvodu (odkazovník věc dostane darem); u Justiniána musí být obě kauzy bezplatné,
    • promlčení (praescriptio, Theodosius II.: 30 let), restitutio in integrum.
Odkaz na původní dokument

Souvislosti

Graf

Příchozí odkazy