Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: pojem předmoderního práva, jeho rysy a prameny, předmoderní trestní právo, stát a církev, modernizace práva v 11.–13. století.
Předmoderní právo
Pojem se vymezuje ve vztahu k modernímu právu. Modernita (14.–17. stol.) vznikla jako odpověď na krize středověku.
- moderní právo: nové, racionální, jednotné a systematizované, kodifikované, centralizované, jeden normotvůrce,
- předmoderní právo: staré, iracionální, tradiční, nesystematické, zvykové, partikulární, s pluralitou normotvůrců.
Rysy:
- pluralita normotvůrců: „Středověk je po celé své trvání obdobím právního pluralismu“ (Paolo Grossi). Neúplná politická moc neumožňovala centralizovanou kontrolu (Právní pluralismus),
- Právní partikularismus a Personalita práva, statusová nerovnost před zákonem (podle stavu, cti, věku, pohlaví),
- jednota soukromého a veřejného práva: Germáni, Keltové a Slované nedělili právo na soukromé a veřejné, občanské a trestní. Členění podle předmětu úpravy přišlo až s absolutismem,
- svépomoc, dohoda a mimosoudní řešení sporů: primát dohody před uplatněním práva, snaha kompenzovat újmu spíš než trestat (Svépomoc),
- Právní formalismus a Právní rituál, orální právní kultura: právo žije v kolektivní paměti a veřejných rituálech, písmo je cizorodý prvek.
Prameny (Baxa: historické × právnické, ty dále právotvorné × informativní): Právní obyčej, Kapituláře, Leges barbarorum, Právní knihy, listiny a privilegia, zemské míry (landfrýdy), soudní nálezy a naučení. Systém: zemské právo jako obecné a partikulární práva (městské, církevní, horní, horenské, vrchnostenské, manské, dvorské).
Srovnání s moderním právem (okruh 5): partikularismus × unifikace, nerovnost × rovnost před zákonem, obyčej × psané právo a kodifikace, kazuistika × abstrakce, jednota práva × členění na odvětví, svépomoc a dohoda × státní monopol na právo, iracionální × racionální dokazování.
Relevance dnes: Grossi a Hurdík ukazují, že pozdní modernita (globalizace, EU, nestátní normotvůrci) se v něčem vrací k předmodernímu pluralismu: personalita práva, vztahové vlastnictví, síťové a „patchworkové“ pojetí moci.
Právní partikularismus
Roztříštěnost práva: na jednom území platí různá práva podle místa a stavu. Místní partikularismus (právo se liší podle oblasti, města) a stavovský (zemské právo pro šlechtu, městské, poddanské, a zvláštní práva manské, dvorské, církevní, horní, vesnické, vojenské). Neplatí zásada rovnosti před zákonem. Odbourával ho až absolutismus a kodifikace.
Personalita práva
Zásada, podle které si každý „nese své právo s sebou“: jeho jednání se posuzuje podle práva jeho kmene či národa (práva předků), bez ohledu na to, kde se nachází. Opakem je teritorialita práva. Typická pro raný středověk (Leges barbarorum). Za protektorátu se vrátila v podobě rozdílného práva pro Němce a Čechy.
Kapituláře
Raně středověké mocenské akty panovníka (Franská říše, Karel Veliký), členěné do kapitol (capitulae). Druhy: církevní a světské, per se scribenda (samostatné), legibus addenda (doplňky kmenových práv), missorum (instrukce úředníkům). Platily teritoriálně, nezavazovaly nástupce a jejich vymahatelnost byla nízká.
Leges barbarorum
Barbarské zákoníky: sepsání kmenových práv při střetu barbarské kultury s romanizovanou. Kodifikovaly-li římské právo původního obyvatelstva, jde o Leges Romanae barbarorum. Stály na zásadě personality, byly kazuistické a nevýlučné. Příklady: Lex Visigothorum, Lex Romana Visigothorum (Alarichův breviář, 506), Lex Salica (507–511), Rothariho edikt (643). Ve střední a východní Evropě Ruská pravda a Břetislavova dekreta (11. stol.).
Právní knihy
Soukromá sepsání obyčejového práva, často v národním jazyce, od znalců práva bez zákonodárné pravomoci. Nebyla závazná (funkce manuálu), ale často nahrazovala oficiální prameny. Příklady: Sachsenspiegel (1220–1230), Libri feudorum (1158), Hexabiblos, traktát o právu Anglie (12. stol.), Tripartitum (1517), Fuero Viejo de Castilla, Gratiánův dekret (kol. 1140).
Listiny (středověk)
Písemnosti s právním významem: notitia (ověřovací, důkazní) × carta (sama zakládá právní účinky). Stavba: protokol (s arengou, zdůvodněním vydání), text (právní jádro), eschatokol (svědečná řada). Nejčastěji panovnická privilegia pro osoby, skupiny či města (např. Zlatá bula sicilská).
Právní formalismus
Přísné lpění na provedení úkonů v ritualizované formě, slavnostně a před veřejností, která byla garantem řádu. Vnější formalismus se týká formy úkonu, vnitřní spočívá v tom, že se právní následky vyvozovaly z faktického stavu (bez ohledu na vůli). Viz Právní rituál.
Právní rituál
Standardizované symbolické jednání založené na tradičních pravidlech, opakované identicky či s obměnami, inscenované na veřejnosti a propojující právo s vírou. Při řádném provedení vyvolávalo právní následky. Legitimitu čerpalo z tradice a opakování „zpřítomňovalo“ obsah práva v orální kultuře (např. svatební rituál).
Předmoderní trestní právo
Rysy a rozdíly oproti dnešku:
- trestní právo nebylo samostatným odvětvím, bylo kazuistické a partikulární (různé tresty a soudy podle stavu),
- kolektivní trestání rodu či vsi,
- řízení se zahajovalo převážně soukromou žalobou, ex officio jen výjimečně (útok na stát, panovníka, křesťanskou morálku),
- krevní msta, postupně nahrazovaná usmířením (compositio, výkupné),
- iracionální důkazy: ordály (boží soudy), opouštěné od 13.–14. století,
- s absolutismem inkviziční proces (písemný, tajný, soudce zároveň žalobcem), formální důkazní teorie s doznáním jako „královnou důkazů“ a tortura (útrpné právo; ještě Constitutio criminalis Theresiana 1768/69, zrušena 1776),
- kruté a zohavující tresty, chybějící zásada zákonnosti (Nullum crimen sine lege) a analogie.
Kodifikační pokusy: Constitutio criminalis Carolina (1532), Constitutio criminalis Theresiana. Obrat přinesla osvícenská humanizace (Kodifikace trestního práva).
Ordál
Boží soud (iudicium dei): iracionální důkazní prostředek, který přenášel rozhodnutí o vině na nadpřirozenou sílu, např. zkouška vodou, ohněm (žhavým železem) nebo soudní souboj. Od 13.–14. století se opouštěl (zákaz účasti duchovních na 4. lateránském koncilu 1215) ve prospěch racionálního dokazování.
Stát a církev
- raný a vrcholný středověk: církev uchovává vzdělanost a právní tradici (Ecclesia vivit lege Romana). Kanonické právo ovlivňuje světské, zejména manželské a rodinné právo (manželství jako svátost, monopol církve). Spor o nadřazenost vyústil v Boj o investituru, vyřešený wormským konkordátem (1122). Na Východě vládl caesaropapismus (císař hlavou církve),
- duchovenstvo jako stav s výsadami: privilegium fori (jen církevní soudy), privilegium immunitatis (osvobození od dávek a vojenské služby), účast na volbě krále a vysoké úřady (kancléř),
- raný novověk: reformace, augsburský mír (1555): cuius regio, eius religio. Absolutismus omezoval moc církve (galikanismus, josefinismus: toleranční patent 1781, rušení klášterů, státní dozor),
- moderní doba: sekularizace, obligatorní civilní sňatek (Francie 1792, Německo 1875 v době Kulturkampfu), rozluka církve a státu (Francie 1905), konkordáty (Lateránské smlouvy 1929).
Kanonické právo
Právo katolické církve (ius canonicum), které stavělo na římskoprávní systematice, terminologii a principech. Přineslo „křesťanskou modernitu“: důraz na svobodnou vůli, racionální poznání dobra, společné dobro a systematičnost. Ve 12. století podpořilo rozvoj vzdělanosti a právní vědy a mnoho jeho principů převzalo světské právo. Hlavní sbírkou je Corpus iuris canonici (šest sbírek 1140–1500, od Gratiánova dekretu). Kodexy kanonického práva pocházejí z let 1917 a 1983.
Modernizace práva ve středověku
Proces v 11.–13. století:
- pronikání písemnosti: nositelkou byla církev (skriptoria, christianizace). Písmo proniká do listin, právních knih a kodifikačních pokusů a listina se stává důkazem místo iracionálních prostředků,
- racionalizace a systematizace ve třech rovinách: národní právo (ius proprium: nepsané, neučené, kazuistické), učené právo (Ius commune: znovuobjevení Justiniánovy kodifikace koncem 11. století, glosátoři, univerzity) a kanonické právo,
- důsledky recepce: profesionalizace aplikace, racionalizace, byrokratizace, nová terminologie a zvědečtění.