Kapitola předmětu České a československé právní dějiny novověku
Obsah: vznik Československa, recepční norma, prozatímní ústava, Ústavní listina 1920, ústavní orgány, politický systém, správa, soudnictví a ústavní soudnictví, národnostní otázka.
Vznik Československa
Výsledek zahraničního odboje (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik, Československá národní rada v Paříži, legie), uznání čs. národní rady spojenci jako prozatímní vlády (1918), Washingtonská deklarace (18. 10. 1918), a domácího odboje (Národní výbor československý, „muži 28. října“). Dne 28. října 1918 Národní výbor převzal moc a vydal recepční normu. Slovensko se připojilo Martinskou deklarací (30. 10. 1918). Ženevská jednání (konec října 1918) sjednotila domácí a zahraniční odboj. Mezinárodně zakotveno mírovými smlouvami (versailleský systém: Versailles, Saint-Germain, Trianon), Podkarpatská Rus připojena na základě saint-germainské smlouvy.
Recepční norma
Zákon č. 11/1918 Sb. ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého: „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ a všechny úřady a orgány podléhají Národnímu výboru. Zajistila kontinuitu právního řádu a aparátu, ale přenesla i právní dualismus: v českých zemích platilo rakouské, na Slovensku a Podkarpatské Rusi uherské právo. Jejím autorem byl Alois Rašín.
Prozatímní ústava
Zákon č. 37/1918 Sb. (13. 11. 1918): zřídila Revoluční národní shromáždění (jednokomorové, nevolené, vzniklé rozšířením Národního výboru), prezidenta (zvoleného shromážděním: T. G. Masaryk 14. 11. 1918) se slabým postavením a vládu odpovědnou shromáždění. Novela z roku 1919 posílila prezidenta. Platila do přijetí Ústavní listiny.
Ústavní listina 1920
Ústavní zákon č. 121/1920 Sb. (29. 2. 1920), přijatý Revolučním národním shromážděním, uvozený uvozovacím zákonem a preambulí („My, národ československý…“). Inspirace francouzskou ústavou třetí republiky a americkou ústavou.
Principy: lidová suverenita (lid je jediným zdrojem moci), dělba moci, parlamentní forma vlády, unitární stát (bez autonomie Slovenska), republikánská forma, zákonnost, katalog základních práv (hlava V), ústavní soudnictví.
Struktura (6 hlav): všeobecná ustanovení, moc zákonodárná, vládní a výkonná, soudcovská, práva a svobody a povinnosti občanské, ochrana národních, náboženských a rasových menšin.
Orgány:
- Národní shromáždění: Poslanecká sněmovna (300 poslanců, 6 let) a Senát (150 senátorů, 8 let), obě komory volené poměrně. Stálý výbor jednal v době, kdy NS nezasedalo,
- prezident: volený NS na 7 let, nejvýše dvakrát po sobě (výjimka pro Masaryka). Politicky neodpovědný, akty kontrasignuje vláda. Fakticky silné postavení Masaryka a Beneše,
- vláda: odpovědná Poslanecké sněmovně,
- Ústavní soud (viz Ústavní soudnictví v Československu).
Politický systém první republiky
Pluralitní parlamentní demokracie s poměrným volebním systémem (všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo včetně žen od roku 1919, vázané kandidátní listiny, volební soud). Vládly koaliční vlády (agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté, lidovci, národní demokraté). Neformálním mocenským centrem byla Pětka (předsedové pěti hlavních koaličních stran), dále Hrad (prezident a jeho okolí). Silná stranická disciplína (straníci vázáni reverzy o vzdání se mandátu), volební soud mohl zbavit mandátu toho, kdo opustil stranu.
Ústavní soudnictví v Československu
- Ústavní soud ČSR (1920/1921): jeden z prvních specializovaných ústavních soudů v Evropě (spolu s rakouským, koncepce H. Kelsena). Měl 7 členů, přezkoumával soulad zákonů s ústavou (abstraktní kontrola) na návrh Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Volebního soudu, Poslanecké sněmovny nebo Senátu, a to jen do 3 let od vyhlášení. Prakticky téměř nepůsobil (rozhodl jen o zákonných opatřeních Stálého výboru), mezi lety 1931 a 1938 nebyl ani obsazen,
- 1939–1968: bez ústavního soudnictví. Ústavní zákon o čs. federaci (1968) předvídal ústavní soudy, nebyly zřízeny,
- Ústavní soud ČSFR (1991–1992) a Ústavní soud ČR (od 1993, Brno).
Správa v první republice
- recepce rakouského a uherského aparátu a kontinuita úřednictva,
- župní zákon (č. 126/1920 Sb.): měl zavést župy podle francouzského vzoru, zaveden jen na Slovensku (1923), v českých zemích neuplatněn,
- zákon o organizaci politické správy (1927, účinný 1928): zemské zřízení se čtyřmi zeměmi (česká, moravskoslezská, slovenská, podkarpatoruská), zemské úřady a zemská zastupitelstva (z části jmenovaná), okresní úřady a okresní zastupitelstva. Posílil byrokratický prvek na úkor samosprávy,
- obecní samospráva: obecní zastupitelstvo voleno všeobecně (1919).
Národnostní otázka v první republice
ČSR byla mnohonárodnostní (Češi a Slováci asi 65 %, Němci asi 23 %, Maďaři, Rusíni, Poláci, Židé). Státní ideologií byl čechoslovakismus (jednotný „československý“ národ, jazyk ve dvou formách). Jazykový zákon (č. 122/1920 Sb.) stanovil státní jazyk československý a práva menšin v okresech s aspoň 20 % příslušníků menšiny. Mezinárodní ochranu menšin zavedla saint-germainská menšinová smlouva (1919). Slovensko nemělo vlastní zákonodárný orgán (unitární centralistický model, autonomistické hnutí Hlinkovy ľudové strany), Podkarpatské Rusi slíbená autonomie nebyla do roku 1938 uskutečněna. Ve 30. letech hospodářská krize a nacismus vyhrotily německou otázku (Sudetoněmecká strana K. Henleina, volby 1935).