Kapitola předmětu Finanční právo I
Obsah: finanční a fiskální suverenita, fiskální právo, fiskální politika, fiskální decentralizace a fiskální federalismus, rozpočtové určení daní, soustava veřejných fondů.
Fiskální suverenita
Druhý segment finanční suverenity státu (vedle monetární suverenity): stav, kdy je stát schopen regulovat veřejné finance, hospodařit se svými prostředky samostatně a nezávisle a vytvářet vlastní soustavu veřejných fondů. Její součástí je daňová suverenita: schopnost ukládat, vybírat a vymáhat daně a rozdělovat jejich výnos. Suverenitu nepopírá, že ji stát dobrovolně omezí vstupem do mezinárodních svazků (EU: fiskální odpovědnost, harmonizace DPH a spotřebních daní). Viz Státní moc.
Fiskální právo (fiskální část finančního práva, právo veřejných financí): relativně samostatný subsystém finančního práva upravující vztahy při tvorbě, rozdělování a užití veřejných peněžních fondů. Je vázáno předmětem (veřejné finance), účelem (materiální základ fungování státu) a metodou. Častěji než jiné části užívá soukromoprávní nástroje (smlouva, obligační metoda) a dvouetapovou aplikaci norem s primární odpovědností adresáta (daňový subjekt, příjemce dotace). Je nástrojem fiskální politiky (rozpočtové a daňové), jejíž meze jsou ekonomické (rozsah příjmů a výdajů) i právní (mandatorní výdaje, fiskální odpovědnost).
Fiskální federalismus
Fiskální decentralizace: s decentralizací veřejné správy a rozvojem samosprávy se přesouvají i fiskální kompetence, aby samospráva měla relativně autonomní materiální základ pro poskytování lokálních veřejných statků (zná místní potřeby). Fiskální federalismus dává samosprávě samostatnost hospodařit podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy).
Typy:
- vertikální (bez horizontálních vazeb): centralizovaný (redistribuce, dotace) nebo decentralizovaný (slabý stát, nulová solidarita),
- horizontální: princip solidarity mezi územními celky,
- kombinovaný (ČR): redistribuce i vlastní příjmy.
Je primárním konstrukčním principem fiskálního práva: státní a lokální rozpočtové právo (zákony č. 218/2000 Sb. a č. 250/2000 Sb., bez vzájemné subsidiarity), státní berní právo a právo místních poplatků (zákon č. 565/1990 Sb.). Mezinárodní rámec: Evropská charta místní samosprávy (1985, pro ČR od 1999, s výhradami k finančním zdrojům). Viz Územní samospráva.
Rozpočtové určení daní
Legální asignace výnosu daní: zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům, rozděluje výnos sdílených daní (DPH, daně z příjmů) mezi stát, kraje a obce podle stanovených procent a kritérií. Vedle toho mají ÚSC výlučné příjmy (daň z nemovitých věcí, místní poplatky). Zajišťuje finanční soběstačnost a autonomii samosprávy.
Veřejné fondy
Soustava veřejných fondů státu:
- státní rozpočet (Státní rozpočet), rozpočty a fondy organizačních složek státu a příspěvkových organizací,
- autonomní fondy: státní fondy (právnické osoby zřízené zákonem), fondy na podporu podnikání (zřízené jako obchodní korporace: Národní rozvojová banka, Česká exportní banka, EGAP, PGRLF), státní svěřenské fondy,
- Národní fond,
- územní rozpočty a účelové fondy ÚSC,
- veřejné asekurační fondy.
Veřejné fondy slouží financování veřejných potřeb a podléhají veřejné kontrole.