Kapitola předmětu Sociologie práva
Sociální deviace
Odchylka od společenské normy nebo skupiny norem. Pojem je široký (neuvádí konkrétní normu), neutrální (nevypovídá o směru odchylky) a emocionálně indiferentní (nehodnotí). Užším pojmem je delikvence, tedy jednání v rozporu s právní normou (úmyslné nebo nedbalostní).
Relativistický přístup: deviace se posuzuje podle času, prostředí, situace a sociálního statusu. Zvláštním případem je kriminalita bílých límečků, trestná činnost osob ve vysokých politických a hospodářských pozicích. Situační experimenty: Stanfordský vězeňský experiment (Zimbardo, 1971), Milgram (1963), Abú Ghrajb. Opakem deviace je Normalita. Vysvětlení viz Teorie deviace.
Normalita
(Lat. normalis, pravidelný.) Stav, kdy jednotlivci, skupiny či společnost přiměřeně respektují ustavené hodnoty a normy. V užším smyslu jde o pouhou absenci úchylky, v širším o optimální stav systému. Normy (měřítka) normality: ideální, statistická, funkcionální a subjektivní (pozorovatele). V postmoderní době se hranice normality relativizují.
Teorie deviace
Podle zaměření: teorie kladoucí důraz na aktéra („typy lidí“), situační teorie (deviantem se člověk stává díky příležitosti) a konjunktivní teorie (interakce aktéra a situace).
Podle proudů:
- biologické: Lombroso (italská pozitivistická škola), rozený zločinec určitelný podle tělesných znaků (měření lebek u 3 839 vězňů),
- psychologické: osobnost, motivace, agrese, frustrace,
- sociologické: strukturálně funkcionální (Durkheim, Anomie; Mertonova typologie adaptace: konformita přijímá cíle i prostředky, inovace cíle bez legitimních prostředků, ritualismus prostředky bez cílů, únik (retreatismus) odmítá obojí, rebelie nahrazuje obojí novými), konfliktní a interpretativní, zejména etiketizační teorie (labeling): jedinec se stává deviantem, až když dostane „nálepku“. Primární deviace je první prohřešek, sekundární nastává přijetím nálepky a sebepojetí devianta.
Anomie
(Řec. nomos, zákon.) Rozklad vládnoucích morálních hodnot a norem, který jedinec pociťuje jako demoralizaci a dezorganizaci, a tedy ztrátu kontroly. Významy: dezorganizace osobnosti, situace rozporných norem a situace bez norem. Nastává v dobách prudkých změn (vzestup kriminality po roce 1989). Anomická je společnost, které chybí normalita ve smyslu statistickém (hromadné porušování), funkčním (normy působí kontraproduktivně) a normativním (normy společnosti × vlastní normy). Opakem je synnomie (Švýcarsko, Norsko). Pojem zavedl Durkheim a rozvinul Merton.
Sociální kontrola
Sociální proces, jímž se lidem předávají standardy a vzorce chování a udržuje se řád, pravidla a stabilita sociálního útvaru. Vůči tomu, kdo společnost respektuje, umožňuje seberealizaci, vůči tomu, kdo ji nerespektuje, působí represivně. Moc je předpokladem, prostředkem i výsledkem sociální kontroly.
- Socializace je jejím univerzálním prostředkem (není jen pasivním přizpůsobením a míří do budoucna),
- Pound: právo je vysoce specializovanou formou sociální kontroly, nejvíce formalizovanou a racionální (Sociologická vymezení práva),
- Weinberger: kontrola je imanentní součástí rozumného jednání, v demokracii je nutná vnitřní i vnější kontrola, transparentnost a dělba kompetencí,
- obrazy: Orwellův Velký bratr, Kafka, Foucault a panoptikon (Bentham: jeden vidí všechny), Mathiesenův synoptikon (masmédia: mnozí sledují jednoho),
- ideologie (Arendtová: všechny obsahují prvky totalitarismu; Popper; Fidelius: ochromit schopnost samostatně myslet).
Viz Systémy sociální kontroly a Sociální typy osobnosti.
Systémy sociální kontroly
Berger: systémy sociální kontroly jako soustředné kruhy, v jejichž středu stojí člověk. Hlavní systémy jsou právo, morálka, zvyky, tradice, náboženství, ideologie, povolání, rodina, vrstevníci. Prolínají se a každý má své nositele (rodiče, škola, veřejnost, církev, policie a justice). Strategie nositelů jsou preventivní nebo represivní, sankce pozitivní i negativní. Kontrola probíhá i spontánně při běžném styku.
Současné tendence: rozštěpení socializačních mechanismů (rodina, škola, média působí protichůdně), postmoderní důraz na rozmanitost místo konformity, nová hnutí, informační technologie a sledování.
Sociální typy osobnosti
Typy podle vztahu ke kontrole:
- autoritářská osobnost chce kontrolovat i být kontrolována,
- dominantní chce kontrolovat, ale nebýt kontrolována (vůdci, diktátoři),
- submisivní nechce kontrolovat, ale chce být kontrolována,
- anarchistická nechce ani jedno.