Kapitola předmětu Státověda
Základní práva
Práva jednotlivce zaručená ústavou (lidská, základní, ústavní práva a svobody). Pojmy se liší důrazem: lidská práva se pojí s mezinárodním právem a přirozenoprávní tradicí, základní s ústavním zakotvením. Rozlišují se práva a svobody. Charakteristiky: ústavně zaručená; nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná; vztah stát-jednotlivec; zvláštní obsah a funkce. Sporné je, zda může být nositelem stát (Pl. ÚS 20/15 × odlišné stanovisko Šimáčkové).
Historie: antická idea přirozeného řádu → Magna Charta (1215), Tomáš Akvinský → renesance a reformace (náboženská tolerance) → osvícenství a revoluce (Grotius, Locke; Anglie, USA, Francie) → rozšiřování katalogů o sociální práva → po 2. světové válce Všeobecná deklarace (1948) a pakty (1966). Moyn: lidská práva jako fenomén až po roce 1968.
Viz Generace lidských práv, Pozitivní a negativní závazky státu, Funkce základních práv, Důvody platnosti lidských práv, Omezování základních práv, Úrovně ochrany lidských práv.
Generace lidských práv
Generace = typově blízká skupina práv kodifikovaná v určité historické etapě (Karel Vašák, 1977), podle hesla francouzské revoluce:
- I. generace – liberté: občanská a politická práva (18.–19. stol.): život, svoboda myšlení a vyznání, osobní svoboda, majetek. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966),
- II. generace – égalité: hospodářská, sociální a kulturní práva (20. stol.): vzdělání, zdravotní péče, pomoc v hmotné nouzi. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966),
- III. generace – solidarité: práva solidarity (21. stol.): mír, rozvoj, životní prostředí, kulturní dědictví. Hlavně nezávazné deklarace.
Je to jen myšlenková pomůcka. Kritika: všechna práva obsahují pozitivní i negativní závazky a chybí např. práva skupin. Některá třídění vyčleňují politická práva zvlášť (čtyři generace).
Pozitivní a negativní závazky státu
- negativní závazek: stát se má zdržet zásahu (např. nezabíjet, necenzurovat),
- pozitivní závazek: stát má aktivně jednat: přijmout právní úpravu (díky tomu působí práva i horizontálně), vytvořit instituce a vymáhat (soudy, spravedlivý proces), zasáhnout v konkrétní situaci, účinně vyšetřit porušení a poskytovat plnění (sociální práva, volby).
Každé právo má obě složky. Například právo na život znamená, že stát nesmí zabíjet, ale musí také chránit před jinými.
Funkce základních práv
- jako veřejné subjektivní právo jednotlivce vůči státu: na nezasahování (obranná funkce, status negativus), na účast (status activus), na plnění (status positivus) a na ochranu (i procesní),
- jako objektivní právo (součást právního řádu): hodnotový řád společnosti, kritérium činnosti veřejné moci a kritérium ústavnosti. Působí i do vztahů mezi soukromými osobami (vyzařování).
Důvody platnosti lidských práv
Spor, zda lidská práva existují nezávisle na státu:
- přirozenoprávní přístup (Přirozené právo): práva člověku náleží bez ohledu na stát. Preambule LZPS uznává „neporušitelnost přirozených práv člověka“, slib soudce ÚS (čl. 85 odst. 2 Ústavy),
- pozitivistický přístup: práva platí, protože jsou zakotvena v ústavě či smlouvě.
Prakticky nejdůležitější je konstitucionalizace a internacionalizace. Navazuje spor univerzalismu („lidská práva jsou univerzální a nedělitelná“, Vídeňská deklarace 1993) a kulturního relativismu (např. asijské pojetí; výtka kulturního imperialismu). Kritické pohledy: TWAIL, feministická kritika, kritika „proliferace“ práv.
Omezování základních práv
Základní práva mají zpravidla povahu principu (lze je naplňovat v určité míře), ne pravidla (platí, nebo neplatí). Práva jsou absolutní (neomezitelná) nebo relativní (omezitelná). Většinu lze omezit kvůli střetu s jiným právem nebo ústavně chráněnou hodnotou. Postup: 1. existence práva, 2. zásah do práva, 3. zákonnost zásahu, 4. legitimní cíl, 5. poměřování, nejčastěji testem proporcionality.
Test proporcionality
Test, zda je zásah do základního práva přípustný, ve třech krocích:
- vhodnost: je opatření způsobilé dosáhnout legitimního cíle?
- nezbytnost (potřebnost): neexistuje šetrnější prostředek se stejným účinkem?
- přiměřenost v užším smyslu: převažuje přínos nad újmou na dotčeném právu?
Úrovně ochrany lidských práv
- národní: Listina základních práv a svobod; parlament, exekutiva, soudy (podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva pod ochranou soudní moci), Ústavní soud, ombudsman,
- regionální: EÚLP (1950) s ESLP ve Štrasburku (Rada Evropy); Listina základních práv EU (2000/2009) se SDEU v Lucemburku; Americká úmluva a Africká charta,
- globální: Všeobecná deklarace (1948), oba pakty (1966), úmluvy (CAT, CRPD, CEDAW, CRC, CERD). Mezinárodní soud pro lidská práva neexistuje (nejde o ICJ ani ICC). Rada OSN pro lidská práva je politický orgán. Výbory úmluv přijímají periodické zprávy a případně individuální stížnosti.
Veřejný ochránce práv
Ombudsman: nezávislý orgán, který chrání práva lidí, ale nerozhoduje. Prošetřuje postup úřadů, monitoruje místa, kde jsou lidé omezeni na svobodě (věznice, zařízení), a zabývá se diskriminací, vyhošťováním cizinců, právy lidí s postižením a občanů EU. Působí jako národní lidskoprávní instituce (NHRI), existuje i dětský ombudsman (změny od 1. 7. 2025). Volí ho Poslanecká sněmovna a nepatří k moci soudní. Postupuje formou dialogu s úřady.