Právo – zápisky

Teorie práva I – Aplikace práva

9 min čtení

Kapitola předmětu Teorie práva I

Obsah: realizace a aplikace práva, druhy řízení, pravomoc a příslušnost, aplikační proces, dokazování, zásady řízení, individuální právní akt, opravné prostředky.

Realizace práva

Naplnění smyslu právní regulace, tedy jeho uplatnění v sociální realitě. Realizace navazuje na tvorbu práva a probíhá:

Aplikace práva

Použití abstraktní právní normy v konkrétním případě, jímž vzniká individuální norma či řešení. Je jednou z forem realizace práva.

  • neautoritativní (v širším pojetí): není projevem výkonu veřejné moci,
  • autoritativní (v užším pojetí): „kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci“ (Gerloch), nejen soudy, a to na základě zákonného zmocnění. Podstatou je subsumpce faktické skutkové podstaty pod skutkovou podstatu normy. Výsledkem je Individuální právní akt (na rozdíl od NPA či opatření obecné povahy).

Aplikační proces: 1. zjištění skutkového stavu (Dokazování), 2. poznání příslušné právní normy (právní otázky, interpretace), 3. subsumpce a vydání individuálního právního aktu.

Druhy řízení

Procesy autoritativní aplikace práva:

  • civilní (občanské soudní) řízení: spory a jiné věci ze soukromého práva. Je sporné nebo nesporné (péče o dítě, prohlášení za mrtvého, pozůstalost),
  • trestní řízení: o vině a trestu za trestné činy (přípravné řízení, řízení před soudem, vykonávací řízení),
  • soudní řízení správní: ochrana veřejných subjektivních práv (žaloby proti rozhodnutí, proti nečinnosti, zásahová žaloba),
  • správní řízení: rozhodování o právech a povinnostech ve veřejné správě (přestupky, školství, matriky),
  • zvláštní řízení: insolvenční, kárná, před Ústavním soudem.

Zásady jednotlivých řízení viz Zásady řízení.

Pravomoc

U soudů je pravomoc kompetence k projednání a rozhodnutí určitých záležitostí, tedy k poskytování ochrany právům. Soudy poskytují ochranu právům a jen soud rozhoduje o vině a trestu (čl. 90 Ústavy). V civilním řízení jde o spory ze soukromého práva (§ 7 OSŘ), ve správním soudnictví o ochranu veřejných subjektivních práv (§ 2, 4 SŘS). Odlišuj Příslušnost.

Příslušnost

Určuje, který konkrétní orgán (soud) mající pravomoc věc projedná: příslušnost věcná (který článek soudní soustavy), místní (který soud téhož druhu podle místa) a funkční (který soud v jakém stadiu, např. o odvolání). Váže se k jednotlivým druhům řízení.

Skutková a právní otázka

Při autoritativní aplikaci je třeba vyřešit dva typy otázek (Gerloch):

  • skutkové otázky („kde, kdo, co, jak, kdy“): vazba na konkrétní okolnosti případu, řeší se dokazováním,
  • právní otázky: nalezení normy, která na případ dopadá, pomocí interpretace. Případné kolize se řeší výkladovými pravidly (právní síla, obecné × zvláštní, dřívější × pozdější), pozor na zákonné limity (např. Analogie). Někdy zákon dává prostor k uvážení.

Výsledkem je právní kvalifikace skutku.

Dokazování

Zjišťování skutkového stavu:

  • skutková zjištění: souhrn poznatků o skutečnostech potřebných k rozhodnutí,
  • důkaz: výsledek zjištěný dokazováním. Je jím cokoli, co vede ke zjištění skutkového stavu. Nezákonné důkazy nelze použít (srov. „plody otráveného stromu“, IV. ÚS 757/2000),
  • Důkazní prostředky,
  • hodnocení důkazů (Volné hodnocení důkazů),
  • nelze-li skutkový stav objasnit: Non liquet.

Důkazní situaci usnadňují právní domněnky, fikce a notoriety (a skutečnosti známé z úřední činnosti).

Důkazní prostředky

Prostředky, které se při dokazování používají: zevní vlastnosti osob nebo věcí, výpovědi osob, zprávy zachycené na věcech. Typicky:

  • výpovědi účastníků (využitelnost podle druhu řízení),
  • svědecké výpovědi (hodnocení věrohodnosti, práva svědka),
  • znalecké posudky, odborná vyjádření (k odborným otázkám; právo zná soud sám),
  • listiny: veřejné (např. rozhodnutí orgánu veřejné moci, platí presumpce správnosti, § 134 OSŘ) × soukromé,
  • ohledání (věci, místa, osoby), rekonstrukce, rekognice, slyšení stran.

Volné hodnocení důkazů

Je na uvážení soudu, jak důkazy zhodnotí a jaký jim přizná význam: každý jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§ 132 OSŘ; v trestním řízení podle vnitřního přesvědčení, § 2 odst. 6 TŘ). Weinberger: jde o dovolení posoudit hodnověrnost a sílu důkazů, které ale nezbavuje povinnosti vysvětlit, proč aplikující považuje skutečnosti za prokázané. Zásada není neomezená: soud se řídí racionalitou a logikou, platí zákaz libovůle. Hodnotí se věrohodnost, pravdivost, závažnost a zákonnost důkazů (I. ÚS 733/01).

Protikladem je legální (formální) důkazní teorie: zákon stanoví hierarchii důkazních prostředků a jejich váhu.

Materiální a formální pravda

  • materiální pravda: prokázání skutečného stavu věci bez důvodných pochybností. Zjišťování skutkového stavu není omezeno formálními překážkami, souvisí s volným hodnocením důkazů. Neznamená nutně zjištění pravdy, ale možnost ji zjišťovat bez formálních zábran (Winterová). Uplatní se v trestním a správním řízení,
  • formální pravda: zjištění, k němuž orgán dospěje i bez dokazování nebo způsobem, který nezajistí objasnění objektivní pravdy. Jde o existenci procesních pravidel, jejichž dodržení vede ke zjištění skutkového stavu (Gazda).

Non liquet

„Není jasné“: situace, kdy významné okolnosti nemohou být zjištěny a skutkový stav nelze objasnit. Rozhoduje se pak podle důkazního břemene, v trestním řízení ve prospěch obviněného (In dubio pro reo).

Subsumpce

Podřazení skutkového stavu pod příslušnou právní normu. Subsumpční sylogismus: skutková zjištění, zjištěná objektivně a vyčerpávajícím způsobem, se podřadí pod a priori úplnou normativní úpravu (horní premisa = norma, dolní premisa = skutek, závěr = rozhodnutí). Kaskáda korelací: změna právní kvalifikace přináší potenciální nutnost doplnit dokazování. Pokud soud další důkazy nepotřebuje, musí to odůvodnit (IV. ÚS 182/04).

Diskrece

Zákonem daný prostor pro vlastní uvážení (správní či soudní uvážení, diskreční oprávnění) aplikujícího orgánu. Příklady: soud „nemusí výjimečně“ přiznat náhradu nákladů řízení (§ 150 OSŘ), „může“ přiznat plnou náhradu i při částečném úspěchu (§ 142 odst. 3 OSŘ), rada „může“ povolit výjimku ze stavební uzávěry. Prostor dávají hlavně relativně abstraktní normy.

Zásady řízení

Základní zásady vybraných druhů řízení:

Zásada oficiality

Řízení se zahajuje a vede z moci úřední (ex officio), bez návrhu. Typická pro trestní řízení, nesporné a správní řízení. Opakem je Zásada dispoziční.

Zásada vyšetřovací

Orgán sám aktivně zjišťuje skutkový stav, není odkázán jen na tvrzení a důkazy účastníků. Opakem je Zásada projednací.

Zásada dispoziční

Žalobce je „pánem sporu“: řízení se zahajuje na návrh a účastníci mohou řízením disponovat (vzít žalobu zpět, uzavřít smír). Typická pro civilní sporné řízení.

Zásada projednací

Břemeno tvrzení a důkazní břemeno nesou účastníci: soud vychází z toho, co tvrdí a prokážou. Typická pro civilní sporné řízení.

Presumpce neviny

Na obviněného je nutno hledět jako na nevinného, dokud není pravomocně odsouzen.

In dubio pro reo

„V pochybnostech ve prospěch obviněného“: existují-li důvodné pochybnosti o skutku, rozhodne se ve prospěch obviněného.

Res iudicata

Věc pravomocně rozhodnutá (překážka věci rozsouzené, rei iudicatae): o téže věci nelze znovu rozhodnout, ledaže zákon stanoví jinak. Je účinkem právní moci. Srov. Ne bis in idem.

Litispendence

Věc zahájená (překážka zahájeného řízení): o téže věci nemůže současně běžet další řízení.

Individuální právní akt

Závěr aplikační činnosti: výsledek pravomocného rozhodování orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění, ruší nebo autoritativně ověřují konkrétní práva a povinnosti individuálně určených subjektů (akt aplikace práva).

Právní skutečností jsou jen konstitutivní akty (právní skutečnosti).

Náležitosti individuálního právního aktu

  • záhlaví: označení orgánu (soudu, soudců), účastníků, zástupců a věci,
  • výrok (enunciát): vlastní rozhodnutí ve věci, závazná část,
  • odůvodnění: narace, skutkové a právní úvahy, základ rozhodnutí,
  • poučení: o opravných prostředcích, případně o vykonatelnosti.

Právní moc

Akt nabývá právní moci, když je skutečným závěrem procesu aplikace práva:

  • formální právní moc: akt již nelze napadnout řádnými opravnými prostředky (konečnost),
  • materiální právní moc: akt je závazný a relativně nezměnitelný a nezrušitelný (jen v zákonem výslovně stanovených případech, např. mimořádnými opravnými prostředky) a nastává překážka věci rozhodnuté (Res iudicata).

Vykonatelnost

Možnost realizovat následky, které akt předvídá, včetně nuceného výkonu rozhodnutí (soudní výkon, exekuce) při nesplnění povinnosti dobrovolně. Nemusí být v přímém vztahu k právní moci (vykonatelnost může nastat dříve i později).

Konstitutivní a deklaratorní individuální právní akt

  • konstitutivní: zakládá, mění nebo ruší právní vztah, konstituuje novou realitu od právní moci do budoucna (ex nunc). Příklady: rozvod manželství, osvojení, rozdělení společné věci, omezení svéprávnosti, umístění stavby,
  • deklaratorní: autoritativně ověřuje (potvrzuje či vyvrací) existenci práva či vztahu, který vznikl už dříve, takže skutečnost rozpoznává od jejího vzniku (ex tunc). Rozhodnutí samo platí od právní moci. Příklady: určení vlastnictví, určení otcovství, určení neplatnosti výpovědi.

Rozlišení je důležité i pro výkon rozhodnutí.

Osvědčení

Autoritativní potvrzení existence nějaké (nesporné) právně významné skutečnosti. Nevydává se na základě sporu ani standardního dokazování, ale na základě evidence a předložených listin. Orgán plně vyhoví, jsou-li bez pochybností splněny zákonné podmínky. Je zvláštním případem deklaratorního aktu a má povahu veřejné listiny (řidičský průkaz, občanský průkaz, diplom).

Nicotný právní akt

Paakt, nulitní, zdánlivý akt: akt, který je od počátku právně neplatný, v právním smyslu neexistuje a nemůže mít předpokládané následky. K jeho odstranění není třeba zvláštní řízení (na rozdíl od aktu vadného, který platí, dokud není zrušen). V praxi může být sporné, zda jde o akt vadný, nebo nicotný.

Opravné prostředky

  • řádné (proti nepravomocnému rozhodnutí): Odvolání; stížnost (např. proti usnesení policejního orgánu či státního zástupce); odpor (v příkazním a rozkazním řízení, např. proti platebnímu rozkazu či trestnímu příkazu),
  • mimořádné (proti pravomocnému rozhodnutí): dovolání (civilní i trestní řízení); obnova řízení (náprava skutkových vad); žaloba pro zmatečnost (zásadní procesní vady: absence pravomoci, trestný čin soudce); stížnost pro porušení zákona (jen trestní řízení, podává ji ministr spravedlnosti); kasační stížnost (proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví); přezkumné řízení (ve správním řízení).

Soustavy přezkumu viz Apelace, kasace a revize.

Odvolání

Nejběžnější řádný opravný prostředek v civilním, trestním i správním řízení. Účinky:

  • suspenzivní (odkladný): odkládá právní moc,
  • devolutivní (přesouvací): o věci rozhoduje nadřízený orgán. Výjimkou je autoremedura (orgán, který rozhodl, sám vyhoví odvolání).

Apelace, kasace a revize

Základní soustavy opravných řízení:

  • apelace: přezkumný orgán zkoumá věc po právní i skutkové stránce a zjištěné vady sám napraví (potvrdí, změní, zruší). U neúplné apelace nelze navrhovat nové důkazy,
  • kasace: zkoumá rozhodnutí jen po právní stránce a vadné rozhodnutí může pouze zrušit,
  • revize: zkoumá jen po právní stránce, ale může rozhodnutí potvrdit, zrušit a vrátit, nebo rozhodnout sám.

Graf

Příchozí odkazy