Právo – zápisky

Teorie práva I – Právní skutečnosti a právní vztahy

7 min čtení

Kapitola předmětu Teorie práva I

Právní skutečnost

Cokoli, s čím právo spojuje právně relevantní následek, tedy vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a povinností. Může to být lidské jednání, akt orgánu veřejné moci, přírodní jev nebo běh času. Rozhoduje právo, kterým skutečnostem následek přizná (typicky v hypotéze normy).

Dělení (Knapp) podle závislosti na vůli:

Aprobované skutečnosti jsou v souladu s právem, reprobované jsou s ním v rozporu. Reprobované zakládají odpovědnostní vztah (Právní odpovědnost).

Podle dokazatelnosti: prokazatelné; předpokládané (domněnky, fikce); známé (notoriety a oficiality).

Subjektivní právní skutečnosti

Skutečnosti závislé na vůli člověka. Člověk může jednat v souladu s právem (právní jednání) nebo v rozporu s ním (protiprávní jednání). Svým způsobem jednají i orgány veřejné moci: individuální právní akty jsou typem právního jednání (je v nich vůle a předpokládá se jejich soulad s právem). Právními skutečnostmi jsou ale jen konstitutivní akty.

Právní jednání

Volní jednání v souladu s právem, s nímž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností (zaplacení dluhu, převod nemovitosti, podání žaloby). Jednání se od chování liší tím, že má pro aktéra smysl (Weber), kdežto chování je reakcí na podnět. Každé právní i protiprávní jednání je jednáním sociálním, ne každé sociální jednání je ale právní: k tomu je třeba úpravy právní normou a hledání „správného“ smyslu. Předpokladem je schopnost zvažovat následky vlastního jednání (moral agency), tedy Svéprávnost.

Římské pojetí viz Právní jednání (Řím).

Protiprávní jednání

Delikt: jednání v rozporu s pravidlem předpokládaným normou, které má za následek vznik odpovědnostního právního vztahu, tedy povinnost snášet nepříznivé následky stanovené normou. Delikty mají veřejnoprávní (trestné činy, přestupky) nebo soukromoprávní povahu. Může být komisivní, nebo omisivní (Komisivní a omisivní jednání).

Objektivní právní skutečnosti

Skutečnosti nezávislé na lidské vůli (přírodní jevy, děje). Dělí se na stavy a události obvykle právní (Právní událost) a obvykle protiprávní (Protiprávní stav).

Právní událost

Objektivní skutečnost v souladu s právem: narození, smrt, běh času, pád ovoce na sousední pozemek (§ 1016 OZ), naplavení zeminy (§ 1068 OZ), vlétnutí včelího roje do obsazeného úlu (§ 1014 OZ). Čas vystupuje jako termín nebo jako lhůta či doba (Promlčení, Prekluze).

Protiprávní stav

Objektivní (na vůli nezávislý) stav v rozporu s právem, typicky důsledek vyšší moci nebo jiných okolností nezávislých na člověku: nemoc z povolání, pracovní úraz, přírodní katastrofa. „Protiprávnost“ spočívá v tom, že nejde o žádoucí stav věcí. Vznikají z něj nová práva a povinnosti (např. zaměstnavatele). Zakládá objektivní odpovědnost.

Promlčení

Uplynutím promlčecí lhůty se subjektivní právo mění v naturální obligaci: vznese-li povinný námitku promlčení, nelze plnění vymáhat pomocí státu. Zaniká nárok, subjektivní právo trvá (Nárok). Pojem „promlčení“ má v OZ a TZ odlišný význam (Jazykový výklad).

Prekluze

Uplynutím prekluzivní lhůty zaniká samo subjektivní právo, ne jen nárok (na rozdíl od promlčení).

Právní domněnka

Předpokládaná skutečnost, která má ke skutečnostem zjišťovaným empiricky pravděpodobný vztah.

  • vyvratitelná („má se za to“): připouští důkaz opaku. Příklady: poctivost a dobrá víra (§ 7 OZ), otcovství manžela matky (§ 776 OZ), přiměřená způsobilost nezletilého (§ 31 OZ),
  • nevyvratitelná („platí, že“): důkaz opaku nepřipouští. Příklady: „matkou dítěte je žena, která je porodila“ (§ 775 OZ), domněnka souhlasu při nečinnosti Senátu.

Právní fikce

Právní konstrukce, která nemá ke skutečnosti žádný vztah („hledí se na…, jako by…“): právo konstruuje reálně neexistující skutečnost tak, že prokážeme jinou skutečnost, která s ní existenčně nesouvisí. Příklady: na počaté dítě se hledí jako na narozené (§ 25 OZ, Nasciturus), fikce doručení odepřené či nevyzvednuté písemnosti (§ 50c OSŘ, § 24 SŘ), zahlazení odsouzení (§ 106 TZ).

Notorieta

Všeobecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat („vyšší rychlost = delší brzdná dráha“). Obdobně se nedokazují oficiality, tedy skutečnosti známé orgánu z úřední (rozhodovací) činnosti.

Právní vztah

Právní poměr: společenský vztah regulovaný právem, v němž subjekty vystupují jako nositelé vzájemných subjektivních práv a povinností. Kelsen: vztah mezi subjekty a zároveň mezi oprávněním a odpovídající povinností vytvořený právem. Pojem právní poměr je širší: neomezuje se na vzájemnost práv a povinností, OZ jím pokrývá i právní status osob.

Je jedním ze způsobů realizace práva. Vzniká přímo ze zákona (ex lege), právním jednáním, protiprávním jednáním i objektivními skutečnostmi. Charakteristika: individuálnost (mezi určitými subjekty), vazba na právní normu, strukturovanost. Zvláštním druhem je odpovědnostní vztah (Právní odpovědnost).

Viz Předpoklady vzniku právního vztahu a Prvky právního vztahu.

Předpoklady vzniku právního vztahu

  • obligatorní (nezbytný): existence právní normy, která daný poměr upravuje. Bez ní nejde o právní vztah. V soukromém právu díky dispozitivnosti bude těžké najít vztah, který právem regulován není,
  • fakultativní: Právní skutečnost. Vztahy mohou vznikat, měnit se a zanikat i přímo působením normy (ex lege), bez další skutečnosti (např. přechod majetku ze státu na obce, úrok z prodlení podle daňového řádu, změna listinných akcií na majitele na akcie na jméno k 1. 1. 2014).

Prvky právního vztahu

Každý vztah má subjekt (kdo), objekt (co) a obsah (jak): Subjekt právního vztahu, Objekt právního vztahu, Obsah právního vztahu. U právního vztahu musí mít prvky právní charakter, tedy normy je musí uznávat.

Subjekt právního vztahu

Ten, komu právo garantuje práva a povinnosti a kdo (je-li způsobilý) na sebe může vlastním jednáním brát nová. Vztah vzniká vždy mezi individualizovanými subjekty. Subjektem je ten, koho jako takového určí právní normy, bez ohledu na morální či rozumová kritéria, proto se v čase a v různých systémech mění. Podstatná je Právní subjektivita. U právnických osob viz Teorie právnických osob.

Právní subjektivita

Právem daná vlastnost být subjektem práv a povinností, která nemusí mít reálný základ. Složky:

Právní osobnost

Způsobilost mít práva a povinnosti (pasivní složka právní subjektivity), dříve způsobilost k právům a povinnostem.

Svéprávnost

Způsobilost vlastním jednáním nabývat práva a brát na sebe povinnosti (aktivní složka právní subjektivity), dříve způsobilost k právním úkonům. Lze ji omezit rozhodnutím soudu. U nezletilého se presumuje způsobilost k jednáním přiměřeným jeho věku (§ 31 OZ).

Deliktní způsobilost

Způsobilost k protiprávnímu jednání, tedy nést za ně právní odpovědnost. U fyzické osoby závisí na věku a příčetnosti (rozumová a volní složka). Posuzuje se podle druhu odpovědnosti.

Teorie právnických osob

  • teorie fikce (Savigny): podstatným znakem subjektu je vůle. Entity bez ní mohou být subjektem jen fikcí,
  • reálné (organické) teorie, teorie reálné svazové osobnosti: vůli může mít i sdružení lidí. Právnická osoba existuje reálně a právo ji jen uznává,
  • zájmová teorie (často spojovaná s teorií fikce): subjektem je ten, kdo požívá užitky, které právo nese, bez ohledu na vůli.

Objekt právního vztahu

To, oč ve vztahu jde, důvod, proč subjekty vztah uzavírají.

  • primární objekt: lidské chování, protože jen chování je způsobilé být předmětem regulace,
  • sekundární objekt: Předmět právního vztahu.

Předmět právního vztahu

Sekundární objekt: to, k čemu se upínají očekávání subjektů a proč do vztahu vstupují. Skupiny: věci (hmotné, nehmotné), chování a jeho výsledek, hodnoty lidské osobnosti, lidské tělo a jeho části, živá zvířata, ovladatelné přírodní síly.

Obsah právního vztahu

Subjektivní práva (oprávnění) a povinnosti subjektů. Je určujícím prvkem vztahu: podle charakteru subjektivního práva lze určit typ vztahu. Viz Subjektivní právo a Právní povinnost.

Subjektivní právo

Oprávnění: možnost chovat se způsobem, který obecně předvídá právní norma. Zahrnuje možnost:

  • chovat se určitým způsobem,
  • požadovat splnění povinnosti od druhého,
  • požadovat ochranu od státu (Nárok).

Podle okruhu povinných rozlišujeme Absolutní práva a Relativní práva.

Nárok

Možnost domáhat se ochrany subjektivního práva od státu (Knapp). Subjektivní právo bez nároku je naturální obligací (např. promlčená pohledávka, Promlčení).

Absolutní práva

Absolutní subjektivní právo: individuálně určenému oprávněnému odpovídá povinnost všech ostatních (neurčených) zdržet se zásahů do jeho práva (působí erga omnes), např. vlastnické právo, právo na ochranu osobnosti. Protikladem jsou Relativní práva.

Relativní práva

Relativní subjektivní právo: oprávněný i povinný jsou určeni, typicky věřitel a dlužník ze smlouvy. Protikladem jsou Absolutní práva.

Právní povinnost

Normou stanovená nutnost určitého chování. Obsah povinnosti:

  • dát (dare),
  • konat (facere),
  • nekonat (non facere) či zdržet se (omittere),
  • strpět (pati).

Porušení povinnosti zakládá Právní odpovědnost.

Graf

Příchozí odkazy