Definice
Právní jednání – Volní jednání v souladu s právem, s nímž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.
Výklad v předmětech
Teorie práva I
Právní jednání
Volní jednání v souladu s právem, s nímž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností (zaplacení dluhu, převod nemovitosti, podání žaloby). Jednání se od chování liší tím, že má pro aktéra smysl (Weber), kdežto chování je reakcí na podnět. Každé právní i protiprávní jednání je jednáním sociálním, ne každé sociální jednání je ale právní: k tomu je třeba úpravy právní normou a hledání „správného“ smyslu. Předpokladem je schopnost zvažovat následky vlastního jednání (moral agency), tedy Svéprávnost.
Římské pojetí viz Právní jednání (Řím).
Odkaz na původní dokument
Občanské právo – obecná část
Právní jednání
Projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, s nímž právní řád tyto následky spojuje. Vyvolává následky v něm vyjádřené i následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (§ 545 OZ). Jedná se konáním nebo opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost (konkludentně, § 546 OZ). Mlčení je projevem vůle jen, je-li to ujednáno nebo plyne-li to ze zvyklostí.
Pojmové znaky: vůle, její projev a zaměření na právní následky uznávané právním řádem. Nedostatek pojmových znaků vede ke zdánlivosti, nedostatek náležitostí k neplatnosti.
Třídění: jednostranné × dvou- a vícestranné (smlouvy), adresované × neadresované (Adresované právní jednání), inter vivos × mortis causa, formální × neformální, kauzální × abstraktní, úplatné × bezúplatné. Srov. Právní jednání (Řím).
Odkaz na původní dokument