Kapitola předmětu Teorie práva I
Obsah: struktura a systém práva, vlastnosti systému, právní institut a odvětví, veřejné a soukromé právo, mezinárodní a vnitrostátní právo, právo EU.
Struktura práva
Struktura znamená uspořádání práva, tedy způsob, jakým je právo uspořádáno (např. hierarchie právních předpisů podle právní síly, soustava soudů). Z hlediska normativního obsahu ho tvoří právní instituty a právní odvětví, základním dělením je Veřejné a soukromé právo.
Systém práva
Systém je tvořen částmi ve vzájemné interakci: vzájemným působením prvků práva na sebe navzájem, na právo jako celek a na vnější vztahy. Je-li právo víc než soubor norem, zahrnuje systém vedle norem a pramenů i instituce, které s právem nakládají (tvoří ho a aplikují), hodnoty a chování aktérů (Přibáň).
Prvky právního systému (Summers): instituce vytvářející formu a obsah práva; normativní i ne-normativní druhy práva; metody a techniky tvorby a realizace práva; formy sankcí, náhrad a donucení; pravidla pro spojování a koordinaci částí systému.
Vlastnosti systému viz Charakteristiky systému práva.
Charakteristiky systému práva
Určují, jaký je systém i právo samo, a omezují možnosti, jak s ním nakládat (vykládat a aplikovat). Systém práva je:
- uspořádaný,
- komplexní,
- bezrozporný (rozpory řeší derogační pravidla),
- hierarchický (Právní síla),
- diferencovaný (odvětví, instituty),
- autonomní,
- otevřený / uzavřený,
- cílený,
- dynamický.
Právní institut
Soubor právních norem odlišitelný od všech ostatních institutů, který upravuje určitý druh typově shodných společenských vztahů (Weyr), např. vlastnictví, manželství, Právní odpovědnost. Lze ho chápat teleologicky, podle účelu, kterému sloučené normy slouží. Je to funkční komplex systematicky uspořádaných norem a stavebním kamenem právních odvětví.
Právní odvětví
Funkčně samostatná část systému práva daná rozlišovacími znaky: předmětem regulace (typem jednání či vztahů), metodou regulace (Metoda právní regulace) a případně účelem.
- rovina norem: odvětví jsou dána typickými regulovanými vztahy nebo odlišnou metodou jejich regulace,
- rovina pramenů: odvětví se obvykle utváří kolem dominantního kodexu (např. občanský zákoník, trestní zákoník).
Metoda právní regulace
Způsob, jakým právo reguluje vztahy:
- dispozitivní metoda (typická pro soukromé právo): adresáti si mohou vytvořit vlastní (autonomní) pravidlo místo stanoveného heteronomního, a to i tam, kde žádné pravidlo není,
- kogentní metoda (typická pro veřejné právo): převládá výslovné stanovení práv a povinností, od kterého se nelze odchýlit.
Na úrovni jednotlivých norem viz Kogentní a dispozitivní normy.
Veřejné a soukromé právo
Právní dualismus, tedy dělení práva na veřejné a soukromé.
- Soukromé právo: charakteristická je svoboda. Osobám je dovoleno vše, co zákon nezakazuje (Legální licence). Převládá dispozitivní povaha. Lze ho chápat i jako ochranu sféry osob, do které má stát zasahovat co nejméně. V kontextu OZ: soukromé právo je to, co obsahuje občanský zákoník.
- Veřejné právo: upravuje limity vládnutí, funkce a postavení úředníků a vztahy mezi lidmi a státem (Pound). Převládá kogentní metoda. Jeho rozvoj souvisí se vznikem národního státu a teoriemi suverenity (16.–17. stol.). Uplatní se v něm proporcionalita, povinnost odůvodňovat rozhodnutí a férový proces.
Kritéria rozlišení viz Teorie odlišování veřejného a soukromého práva.
NSS (2 As 50/2005): veřejné a soukromé právo nejsou dva oddělené světy, ale dvě sféry jednoho právního řádu. Jejich vztah chápe jako vztah obecného a zvláštního. Veřejnoprávní jsou ty vztahy, v nichž je alespoň jeden subjekt vykonavatelem veřejné moci.
Římské pojetí (Ulpián) viz výklad z římského práva na stránce pojmu.
Teorie odlišování veřejného a soukromého práva
- zájmová (Dernburg, Gierke): soukromé právo chrání zájmy jednotlivce, veřejné zájmy společenství, kterým se přikládá vyšší hodnota,
- mocenská (subordinační): v soukromém právu jsou subjekty rovné (horizontální vztahy), ve veřejném se projevuje nadřazenost nositele veřejné moci (vertikální vztahy). Veřejné právo nelze měnit dohodami jednotlivců (Papinián),
- organická: rozhoduje pozice subjektu vůči celku. Ve veřejném právu jsou subjekty (nucenými) členy veřejného svazu nebo jednají z důvodu výkonu jeho funkce,
- dispozitivní (teorie dispozitivnosti): veřejné normy jsou spíše kogentní, soukromé právo se vyznačuje smluvní volností. Nikdo nemůže druhému jednostranně ukládat povinnosti,
- opatrovnická (Jakab): veřejné právo reguluje situace, v nichž je jedna strana opatrovníkem veřejného zájmu,
- teorie příslušnosti (Weinberger): veřejné právo se váže ke správním úřadům a vztahům nadřízenosti, soukromé k činnosti soudů.
Mezinárodní právo
Reguluje vztahy v mezinárodním společenství (mezi státy, mezinárodními organizacemi). Není určeno k regulaci vztahů mezi lidmi či mezi lidmi a státem. Dopad na jednotlivce je výjimečný (od 2. pol. 20. stol. zejm. ochrana základních práv, zahraničních investic a mezinárodní trestní právo). Do vnitrostátního práva vstupuje hlavně prostřednictvím mezinárodních smluv, které mají aplikační přednost. Protějškem je Vnitrostátní právo.
Vnitrostátní právo
Právo vytvořené nebo uznané státem pro jeho území a osoby (ústava, zákony, podzákonné předpisy). Vedle něj působí Mezinárodní právo a Právo EU.
Právo EU
Systém právních pravidel s přímými i nepřímými vnitrostátními účinky, přijatých členskými státy nebo orgány EU, na něž členské státy přenesly část pravomocí. Právo EU není součástí mezinárodního práva, je samostatným právním systémem. Projevuje se v něm přímý účinek, a to i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem.
Vůči vnitrostátnímu právu tvoří paralelní systém: nemá vyšší ani nižší právní sílu, neplatí mezi nimi derogace, ale má Aplikační přednost. Prameny viz Nařízení EU a Směrnice EU.
Aplikační přednost
Pravidlo řešení střetu norem z paralelních systémů: má-li přednost norma A, norma B, která jí odporuje, se nepoužije, ale neruší se (nemá derogační účinek). Zůstává ve stavu latence.
- Mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy: stanoví-li smlouva něco jiného než zákon, použije se smlouva,
- Právo EU před vnitrostátním právem (rozsudek Costa v. ENEL).
Odlišuje se od derogace podle právní síly.