Definice
Infamia – Újma na cti (existimatio) omezující právní způsobilost, např. vystupovat za jiné před soudem; nastupovala přímo z nemravného činu či povolání (immediata), nebo z odsouzení v infamujícím sporu (mediata).
Výklad v předmětech
Římské právo I
Infamia
Újma na cti omezující způsobilost. Už Zákon XII desek trestal svědka mancipace, který odmítl svědčit, jako intestabilis (nemohl svědčit ani pořizovat jednání se svědky, tedy ani testament). Praetorský edikt rozlišil:
- infamia immediata: přímý následek nemravného činu (bigamie, dvojí zasnoubení, sňatek vdovy před uplynutím smutečního roku) nebo povolání (herci, prostitutky, gladiátoři, kuplíři),
- infamia mediata: následek odsouzení v trestním řízení nebo v soukromém sporu o nečestné jednání (krádež, loupež, podvedení nezletilce) či porušení důvěry (společnost, fiducie, úschova, příkaz, poručenství); příslušné žaloby jsou actiones famosae.
Infamis nesměl zastupovat na soudě ani se dát zastoupit, podávat návrhy za jiné ani actio popularis a nesměl uzavřít manželství s osobou rodem svobodnou. Faktická neváženost (turpitudo) jen ovlivňovala hodnocení svědectví, ustanovení poručníka či volbu do úřadu a umožňovala dětem napadnout testament ve prospěch persona turpis. V justiniánském právu infamie v soukromém a procesním právu ztratila význam.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Capitis deminutio, Actiones poenales