Římské právo I – Právní jednání

Kapitola předmětu Římské právo I

Obsah: nabývání práv, pojem a dělení právního jednání, obsah a vedlejší ustanovení, způsobilost a její omezení, poručnictví a opatrovnictví, zastoupení, projev vůle, vady a jejich následky.

Nabývání práv

• Originární (původní): právo vzniká nově, nezávisle na předchůdci (např. okupace, vydržení).
• Derivativní (odvozené): právo se odvozuje od předchůdce. Platí Nemo plus iuris.
  • translativní: právo přechází ve stejném obsahu (převod vlastnictví),
  • konstitutivní: na nabyvatele přechází jen část oprávnění (zřízení služebnosti či zástavního práva k vlastní věci).
• Sukcese.

Sukcese

Successio: nástupnictví do práv předchůdce.

• Singulární: do jednotlivého práva (koupě, odkaz),
• univerzální: do celého souboru práv a povinností. Typicky dědění, ale i vstup ženy in manum nebo Adrogace (univerzální sukcese inter vivos).

Právní jednání (Řím)

Negotium (opak otium, volný čas): projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Římané neměli obecnou teorii právního jednání. Negotium znamenalo i záležitost, transakci, obchod (např. emptio venditio) nebo obligační smlouvu. Odlišuje se contractus (žalovatelná smlouva) a pactum (neformální úmluva). Zvláštní formou je negotium per aes et libram (jednání „mědí a vahou“, např. mancipace).

Dělení:

• týkající se majetku × osob,
• jednostranná × dvoustranná / vícestranná,
• formální × neformální,
• abstraktní (platnost nezávisí na důvodu, např. stipulace) × kauzální,
• inter vivos × mortis causa,
• onerózní (úplatná) × lukrativní (bezúplatná),
• adresovaná × neadresovaná,
• nominátní (pojmenovaná) × inominátní,
• iuris civilis × iuris honorarii × iuris gentium.

Druhy podle úplatnosti zahrnují i jednání smíšené (negotium mixtum cum donatione), kde je protiplnění záměrně nepoměrně nízké. Forma: staré ius civile bylo silně formalistické (lidové shromáždění, svědci, slavnostní formule pod sankcí neplatnosti), praetor formalismy od 2. stol. př. n. l. odbourával, úplnou neformálnost však římské právo nikdy nepřijalo (verbální, literární a reálné kontrakty). Je třeba odlišit formu jako podmínku platnosti (testament, svědci mancipace) od listiny či svědků jen jako důkazu (zápis o koupi).

Obsah: jednání nesmí být fakticky ani právně nemožné (ultra posse nemo tenetur), contra legem, contra bonos mores (ustanovení dědicem s podmínkou sňatku s dcerou zůstavitele, společník nesoucí jen ztráty, úplata za splnění vlastní povinnosti) ani in fraudem legis (syn, kterému se nesmělo půjčovat, koupí věc na úvěr a hned ji za hotové prodá zpět).

Náležitosti platnosti: subjekt (způsobilost), objekt (možný a dovolený, tedy ne contra legem, ne In fraudem legis, ne contra bonos mores), projev vůle a soulad vůle a projevu (Vady právního jednání (Řím)).

Essentialia, naturalia, accidentalia negotii

Obsah právního jednání:

• essentialia: podstatné náležitosti, bez nichž jednání není tímto typem,
• naturalia: přirozené náležitosti, které platí, pokud je strany nevyloučí,
• accidentalia: nahodilé, strany je musí sjednat (Condicio, Dies, Modus).

	Kupní smlouva	Testament
E	předmět, kupní cena	forma, ustanovení dědice
N	odpovědnost za právní vady	dědic je univerzálním sukcesorem
A	splátky, podmínka	ustanovení dědice pod podmínkou

Condicio

Podmínka: vedlejší ustanovení, které váže účinky jednání na budoucí nejistou skutečnost.

• suspensiva (odkládací): účinky nastanou až splněním,
• resolutiva (rozvazovací): účinky splněním zaniknou.

Nepravé podmínky: condicio iuris (legalis, plyne už ze zákona, např. dědí, přežije-li), condicio in praesens vel praeteritum collata (o výsledku je již rozhodnuto, jen to strany nevědí), condicio necessaria (událost nastat musí) a impossibilis (nastat nemůže).

Omezení: formální jednání (actus legitimi: mancipace, in iure cessio, akceptilace, ustanovení poručníka, formální přijetí dědictví) podmínku nesnesla vůbec; staré právo dokonce rušilo jednání i při výslovném uvedení podmínky právní (expressa nocent, non expressa non nocent). Dědic nemohl být ustanoven s rozvazovací podmínkou (semel heres, semper heres), syn jen s potestativní.

Účinky: condicione pendente je jednání se suspenzivní podmínkou neúčinné, ale zavázaný nesmí právo ohrozit (dispozice učiněné na jeho úkor splněním podmínky padají) a oprávněný má majetkově hodnotnou a zděditelnou naději (spes debitum iri); u testamentárních práv se však musel splnění dožít. Podmínka se považuje za splněnou, zmařil-li ji obmyslně ten, komu by byla na škodu, a u smíšené podmínky stačila dobrá vůle oprávněného (favore libertatis u otroka). Splněním působí jednání ex tunc co do způsobilosti a mezitímních dispozic, ale ex nunc co do plodů a počátku promlčení. Splnění rozvazovací podmínky ruší i mezitímní dispozice a zavazuje vydat výtěžky.

Dies

Doložení času: vedlejší ustanovení vázané na budoucí jistou událost.

• dies a quo (počáteční): od kdy jednání působí,
• dies ad quem (konečný): do kdy působí.

Právo omezené časem je právem přítomným, odkládá se jen jeho výkon, a doložení času nikdy nepůsobí zpětně. Nesnesly ho actus legitimi a ustanovení dědice; převod vlastnictví s konečnou lhůtou byl nepřípustný až do Diokleciána.

Kombinace jistoty (an, zda nastane) a určitosti (quando, kdy):

• dies certus an, certus quando: určité datum,
• certus an, incertus quando: smrt člověka,
• incertus an, certus quando: „až mu bude 25 let“,
• incertus an, incertus quando: „až se ožení“. Ve skutečnosti jde o podmínku.

Modus

Příkaz (účelové určení): povinnost uložená obdarovanému či dědici, např. postavit pomník. Na rozdíl od podmínky neodkládá účinky. Byl simplex (jednoduchý, nevynutitelný) nebo qualificatus (vynutitelný, s možností vrácení). Platí: podmínka odkládá, ale nezavazuje; modus neodkládá, ale zavazuje. Qualificatus sleduje zájem dárce, třetích osob nebo veřejný, simplex jen zájem obdarovaného (pouhá rada). Splnění vymáhal dárce zvláštní žalobou (případně dar odvolal), u testamentu dědic, ve veřejném zájmu i úřad.

Způsobilost k právnímu jednání (Řím)

Svéprávnost: způsobilost vlastním jednáním nabývat práva a zavazovat se. Odlišuje se od právní subjektivity. Omezení:

• věk: impuberes, tj. infantes (do 7 let, zcela nezpůsobilí) a infantia maiores (7 až 12/14 let, jednají s auctoritas tutoris, sami jen k prospěchu). Puberes: dívky od 12, chlapci od 14 let (Justinián zrušil zkoumání tělesné vyspělosti, Inst. 1.22 pr.). Minores XXV annorum byli chráněni (Restitutio in integrum, cura minorum).
• pohlaví: tutela mulierum. Výjimky: vestálky a ženy s ius trium (quattuor) liberorum. Justinián (C. 6.28.4): „mezi muži a ženami není rozdíl“, Papinián (D. 1.5.9): postavení žen je v mnohém horší.
• duševní nemoc (cura furiosi), tělesná vada (cura debilium), marnotratnost (cura prodigi),
• infamia, turpitudo (bezectnost),
• zvláštní opatrovnictví: cura bonorum, cura ad actum / ad hoc.

Věk podrobněji:

• infans (do 7 let, pevná hranice až za císařství): absolutně nezpůsobilý k jednání i deliktu; za císařství mohl sám nabýt držbu darované věci a uzavírat drobné smlouvy bez rizika újmy,
• impubes infantia maior: samostatně jen jednání nabývací (přijmout dar, nechat si slíbit stipulací); zavazovat se, zcizovat, pořídit testament, uzavřít manželství či být svědkem mohl jen za osobní přítomnosti poručníka. Z deliktů odpovídal zprvu za krádež a poškození věci; u pubertati proximi se zkoumala individuální vyspělost,
• dospělost se zjišťovala tělesným ohledáním (Sabiniáni), Prokuliáni prosazovali pevnou hranici 14/12 let, kterou převzal Justinián,
• minor XXV annis: lex Plaetoria (2. stol. př. n. l.) stanovila hranici 25 let: kdo nezletilce podvedl, propadl pokutě vymahatelné kýmkoli (actio popularis) a stal se infamis; nezletilec si mohl vyžádat curator minorum, praetor ho chránil navrácením v předešlý stav. Od 3. stol. n. l. udílel císař venia aetatis (prominutí let) mužům od 20 a ženám od 18 let; k zastavení či zcizení nemovitosti však potřebovali souhlas až do skutečné zletilosti.

Pohlaví: ženu sui iuris kontroloval poručník kvůli její „lehkomyslnosti ducha“ (levitas animi, Zákon XII desek). Za císařství tutela mulierum upadala, už Gaius ji zesměšňuje, Justinián ji zrušil.

Zdraví: tělesné vady byly jen faktickou překážkou (hluchý nemohl uzavřít verbální smlouvu ani svědčit ústnímu testamentu, slepý písemnému, kleštěnec nemohl uzavřít manželství ani adoptovat). Šílený (furiosus) je nezpůsobilý k jednání i deliktu, ale ve světlých chvílích (intervalla dilucida) jedná platně; naopak lze odporovat jednání učiněnému v silném afektu (in calore iracundiae).

Marnotratník (prodigus), který rozhazoval zděděný majetek (bona paterna avitaque), byl praetorským interdiktem zbaven správy majetku a dostal curator prodigi. Měl postavení nedospělce (jen nabývací jednání, ne testament), za delikty odpovídal plně. Kuratela skončila bez dalšího, jakmile „získal zdravé mravy“.

Stav a náboženství: sňatky patricijů s plebeji povolila lex Canuleia (445 př. n. l.), zákaz sňatků senátorů s „nízkými ženami“ zrušil až Justinián. Od konce 4. století měli plnou způsobilost jen pravověrní křesťané.

Infamia

Újma na cti omezující způsobilost. Už Zákon XII desek trestal svědka mancipace, který odmítl svědčit, jako intestabilis (nemohl svědčit ani pořizovat jednání se svědky, tedy ani testament). Praetorský edikt rozlišil:

• infamia immediata: přímý následek nemravného činu (bigamie, dvojí zasnoubení, sňatek vdovy před uplynutím smutečního roku) nebo povolání (herci, prostitutky, gladiátoři, kuplíři),
• infamia mediata: následek odsouzení v trestním řízení nebo v soukromém sporu o nečestné jednání (krádež, loupež, podvedení nezletilce) či porušení důvěry (společnost, fiducie, úschova, příkaz, poručenství); příslušné žaloby jsou actiones famosae.

Infamis nesměl zastupovat na soudě ani se dát zastoupit, podávat návrhy za jiné ani actio popularis a nesměl uzavřít manželství s osobou rodem svobodnou. Faktická neváženost (turpitudo) jen ovlivňovala hodnocení svědectví, ustanovení poručníka či volbu do úřadu a umožňovala dětem napadnout testament ve prospěch persona turpis. V justiniánském právu infamie v soukromém a procesním právu ztratila význam.

Tutela

Poručnictví: ochrana osob sui iuris, které nemohly samy jednat. Jejím původním účelem byla ochrana agnátského majetku.

• nad nedospělci (tutela impuberum) a nad ženami (tutela mulierum, výjimkou bylo právo 3 dětí a vestálky),
• poručník (tutor) jednání chráněnce dotvrzuje (auctoritatis interpositio),
• druhy: tutor testamentarius (ustanovený závětí rozkazovacími slovy), legitimus (ze zákona, nejbližší agnát jako při intestátní posloupnosti), dativus (ustanovený úřadem, podle lex Atilia z 2. stol. př. n. l. též Atilianus).

Výkon: poručenství bylo veřejnou povinností (munus publicum); omluvit se lze jen ze zákonných důvodů (věk nad 70 let, více vlastních dětí). Nezpůsobilí byli věřitelé poručence, nezletilí, marnotratníci, hluší, němí, ženy (kromě matky a babičky v poklasické době), vojáci, mniši a biskupové. Výchova náležela hlavně matce a příbuzným, poručník spravoval jmění (gestio): buď jednal sám jako nepřímý zástupce, nebo jednal poručenec s jeho auctoritas. Před nástupem pořídil inventář a dal zajištění, podle Justiniána i přísahu. Nesměl kupovat od poručence, užívat jeho peníze ani darovat; od Severa (195) nesměl zcizit venkovské a příměstské pozemky. Více poručníků (contutores) spravovalo společně se solidární odpovědností, nebo jednal jeden (tutor gerens) a ostatní dozírali (honorarii).

Odpovědnost: podle Zákona XII desek za zlovolnou škodu dvojnásobkem, později jako kvazikontrakt: poručenec měl infamující actio tutelae directa (vydání nabytého a náhrada škody), poručník actio tutelae contraria (náhrada nákladů). Poručenství končilo smrtí či capitis deminutio některé strany, dospělostí poručence nebo úředním sesazením.

Tutela mulierum vyžadovala souhlas poručníka jen k závažným jednáním (zcizení res mancipi, smlouvy, nastoupení dědictví, vstup in manum). Poručníci se stali loutkami, ženy si je mohly vybírat a zákonné poručenství agnátů zrušil Claudius.

Srovnej Cura.

Cura

Opatrovnictví: péče o osoby sui iuris, které z jiných důvodů než věku nedospělosti či pohlaví potřebují ochranu: cura furiosi (duševně nemocní), prodigi (marnotratníci), minorum (mladší 25 let, v justiniánském období povinně), nenarození, debiles. Na rozdíl od tutora jedná opatrovník (curator) sám za opatrovance.

• cura furiosi (podle Zákona XII desek cura agnatorum et gentilium): péče o osobu i majetek; uzdravením končí, ve světlých chvílích se jen pozastavuje,
• cura prodigi: jen nad tím, kdo rozhazuje zděděný majetek a hrozí rodině bída; opatrovník schvaluje jen majetková jednání, je vždy dativa a končí polepšením,
• cura debilium: rozsah podle konkrétní vady či nemoci,
• cura ad actum (ad certam causam): pro jediné jednání, např. když nezletilý musel přijmout plnění dluhu,
• cura minorum (lex Plaetoria): fakultativní, na žádost nezletilce; souhlas mohl dát předem i dodatečně a v jakékoli formě, správa se řídila pravidly tutely,
• curator ventris: péče o majetkové zájmy počatého dítěte.

Zastoupení (Řím)

Římské právo neznalo obecné přímé zastoupení: per liberas personas nobis adquiri non potest, prostřednictvím svobodných osob nemůžeme nabývat. Řešení:

• nepřímé zastoupení (náhradnictví) na základě příkazu (mandatum): zástupce jednal svým jménem a výsledky pak převedl,
• osoby podřízené moci nabývaly přímo pro nositele moci. Za jejich závazky ručily adjektické žaloby (institoria, exercitoria, quod iussu, de peculio, de in rem verso),
• posel (nuntius) jen přenášel cizí projev vůle,
• výjimka: nabytí držby svobodnou osobou v justiniánském právu (Nabytí držby zástupcem).

Posel může být i nezpůsobilý (šílenec, malé dítě), ale nelze ho užít u jednání vyžadujících osobní přítomnost. Zástupce musí být způsobilý k jednání, zastoupený k právům; zastoupení je možné jen u právních jednání, ne u deliktů. Jako nepřímí zástupci (náhradníci) jednali i poručníci, kurátoři a jednatelé korporací. Praetor kompenzoval chybějící přímé zastoupení podpůrným ručením zastoupeného: actio exercitoria proti majiteli lodi ze smluv kapitána (magister navis), actio institoria proti majiteli živnosti ze smluv správce (institor); Papinián je rozšířil na každého, kdo dal příkaz ke smlouvě (actio quasi institoria, utilis ad exemplum institoriae). Práva ze smluv však nabýval jen jednající.

Projev vůle (Řím)

• výslovný (nominatim, verbis expressis): jednoznačně slovy, písemně nebo gestem,
• konkludentní (facta concludentia): jednání, které se s danou vůlí obvykle spojuje,
• mlčení: Qui tacet consentire videtur.

Projev mohl být formální (předepsaná slova či úkony) nebo neformální.

Qui tacet consentire videtur

Qui tacet, consentire videtur, ubi loqui potuit et debuit: kdo mlčí, má se za to, že souhlasí, pokud mohl a měl mluvit. Mlčení je souhlasem jen tam, kde se dalo očekávat vyjádření nesouhlasu.

Vady právního jednání (Řím)

U dvoustranných jednání je třeba konsensus. Nedostatek souladu vůle a projevu je vadou.

Vědomá neshoda vůle a projevu:

• projev zjevně nevážný: na divadle, žertem, demonstrandi causa. Nezavazuje.
• Mentální rezervace: na platnost nemá vliv,
• Simulace: neplatná,
• In fraudem legis: neplatné,
• fiducia: převod „k věrné ruce“ (zajišťovací převod vlastnictví).

Nevědomá neshoda:

• nepozornost (přeřeknutí, přehlédnutí). Je třeba se jí vyvarovat a lze za ni odpovídat (culpa in contrahendo),
• omyl nepravý: projeveno je, co se chtělo, ale projevu se připisuje jiný význam. Jednání je platné.
• Error.

Vady vůle v pohnutce: Dolus, Vis ac metus.

Následky viz Neplatnost a naříkatelnost (Řím).

Mentální rezervace

Vnitřní výhrada: jedna strana jedná „na oko“, aniž to druhá ví. Na platnost nemá vliv, protože rozhoduje projev.

Simulace

Předstírané právní jednání: obě strany jednají jen „na oko“ a chybí vůle se vázat, takže jednání je neplatné. Pokud zastírá jiné jednání (disimulované), platí zastřené jednání, splňuje-li své náležitosti a není zakázané.

In fraudem legis

Agere in fraudem legis: jednání obcházející zákonný zákaz. Dodržuje slova zákona, ale obchází jeho smysl. Je neplatné.

Error

Omyl: nesprávná představa jednajícího.

• Error iuris (právní omyl): platí ignorantia iuris nocet (Ignorantia iuris non excusat). Výjimku měli nedospělí, ženy a vojáci, pokud jim jednání bylo ke škodě. Papinián (D. 22.6.9): neznalost práva neprospívá těm, kdo chtějí něco získat, ale omlouvá ty, kdo hájí vlastní právo.
• Error facti (skutkový omyl): omlouval, pokud byl probabilis (omluvitelný).
• Omyl v pohnutce (causa remotior) je zásadně nerozhodný, rozhoduje vůle a projev.

Error essentialis (podstatný) → neplatnost:

• in negotio: o druhu jednání (výpůjčka × nájem),
• in persona: o osobě (snoubenka × manželka),
• in corpore: o předmětu (otrok Gaius × Stichus),
• in substantia (materia): o látce (len × bavlna, ocet × víno).

Error in qualitate (o vlastnosti, např. in sexu otroka) je zásadně nepodstatný. Omyl v látce byl uznán až později, ještě Marcellus považoval koupi za platnou, shodly-li se strany v předmětu. Rozpor vůle a projevu vystihuje Paulus: kdo říká něco jiného, než chce, neříká ani to, co znamenají slova, ani to, co chce. Staré ius civile u mancipace a in iure cessio bralo ohled jen na vyslovené. Za zaviněné nedorozumění odpovídá strana z culpa in contrahendo; přeřeknutí či nepozorné podepsání listiny jednání nezneplatní.

Dolus

Lest, podvod: vyvolání jednání tím, že někdo druhého uvede v omyl, využije jeho omylu nebo zamlčí podstatnou skutečnost a způsobí mu škodu. Podle ius civile platilo naturaliter licet contrahentibus se circumvenire (smluvní strany se smějí přirozeně přelstít). Praetor Aquillius Gallus (66 př. n. l.) zavedl actio doli a exceptio doli jako ultima ratio (subsidiárně). Jde o praetorský delikt. Souvisejí zásady fraus est celare fraudem (zatajit podvod je také podvod) a non decipitur, qui scit se decipi (není podveden, kdo ví, že je klamán).

Actio doli se podávala do roka na náhradu škody, poté (i proti dědicům) jen na vydání obohacení. Byla infamující, a proto nepřípustná proti rodičům a patronovi. Exceptio doli působila i proti třetím, kteří o podvodu věděli. Mimo vis ac metus a dolus k pohnutkám římské právo nepřihlíželo: falsa demonstratio non nocet; jen testamentu bylo možné odporovat, prokázalo-li se, že by zůstavitel při znalosti pravého stavu rozdělil odkazy jinak.

Vis ac metus

Donucení: přiměje druhého k jednání výhružkou (vis), která vzbudí strach (metus).

• vis absoluta (fyzické donucení): jednání je neplatné (chybí vůle),
• vis compulsiva (psychické): podle ius civile platné (coactus voluit, tamen voluit, „donucený chtěl, ale přece chtěl“), podle praetora naříkatelné (quod metus causa gestum erit, ratum non habebo).

Podmínky (praetor Octavius, 1. st. př. n. l.): bezprávnost výhružky, příčinná souvislost, hrozba značné újmy (život, svoboda). Prostředky: actio quod metus causa (praetorský delikt), exceptio quod metus causa, Restitutio in integrum.

Podrobnosti: výhrůžka není bezprávná, má-li hrozící právo to, čím hrozí, vymáhat (exekuce). Značná újma se posuzuje objektivně (zalekl by se i statečný člověk: smrt, těžké zranění, ztráta svobody) a může hrozit i osobám blízkým; nestačí hrozba újmou na majetku, cti či soudním řízením ani metus reverentialis (úcta k rodičům). Actio quod metus causa směřuje proti každému, kdo z vynuceného jednání nabyl; proti pachateli je arbitrární (soudce ho nejprve vyzve k vydání) a do roka zní na čtyřnásobek.

Zavinění (Řím)

Bezprávné činy v technickém smyslu porušují abstraktní normu a zakládají nárok na náhradu škody a soukromou pokutu (starší právo upřednostňovalo pokutu). Soukromé delikty (delicta privata) stíhal poškozený žalobami actiones poenales, obecně nebezpečné činy (crimina) veřejné soudy. Delikty byly typizované: civilní furtum (vč. loupeže), damnum iniuria datum, iniuria, praetorské metus a dolus. Předpoklady: objektivní protiprávnost (vylučuje ji nutná obrana, vim vi repellere licet, krajní nouze a souhlas poškozeného, volenti non fit iniuria, kromě ublížení na těle), deliktní způsobilost (ne děti, nedospělci vzdálení dospělosti, šílenci, právnické osoby) a zavinění:

• dolus (malus): vědomí škodlivých důsledků; odpovědnost za něj nelze smluvně vyloučit,
• culpa: nevědomá neopatrnost (i opomenutím), měřená péčí diligens pater familias. Justinián rozlišil culpa lata (hrubá, culpa lata dolo comparabitur), culpa in concreto (quam suis rebus, péče jako o vlastní věci), culpa levis (omnis, průměrná péče) a custodia (v klasickém právu ručení za náhodu u hostinských a některých smluv, u Justiniána péče diligentissimus pater familias).

Který stupeň se přičítá, určovaly zvláštní normy pro jednotlivé smlouvy a delikty. Viz Culpa, Dolus, Custodia.

Čas jako právní skutečnost: lhůty končí uplynutím posledního dne (promlčení) nebo jeho začátkem (vydržení), zletilost se počítala a momento ad momentum. Tempus continuum se počítá den po dni, tempus utile jen dny, kdy bylo možné jednat (praetorské lhůty annus utilis, často jen pro počátek: tempus utile ratione initii, continuum ratione cursus).

Neplatnost a naříkatelnost (Řím)

• Neplatnost (negotium nullum): jednání nemá žádné právní účinky, protože chybí podstatná náležitost (nezpůsobilost, nedodržení formy, nedostatek vůle, fyzické donucení, závadný obsah). Nastává ipso iure (podle ius civile).
• Naříkatelnost (negotium rescindibile / revocabile): jednání má plné účinky, ale postižený má obranné prostředky (např. psychické donucení, podvod, zkrácení nepominutelného dědice). Uplatňuje se ope exceptionis (praetorskými prostředky: exceptio, actio, restitutio in integrum).
• Negotium claudicans: „kulhavé“ jednání, platné jen pro jednu stranu (např. nedospělý bez poručníka může jen nabývat); jde o relativní neplatnost, na kterou se může odvolat jen chráněná strana.
• Na absolutní neplatnost se může dovolat každý zainteresovaný a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Částečná neplatnost ponechává zbytek platný, pokud neplatná část není podstatná (neplatnost pohledávky ruší i úroky a zástavu). Platné jednání se může stát neplatným dodatečně (testament ztrátou občanství testátora, ne však jeho šílenstvím). Neuplatněním odporu je naříkatelné jednání platné ex tunc. Námitku zakládající neplatnost ope exceptionis musel žalovaný uplatnit už ve fázi in iure.
• Příklady: konverze bezplatné výpůjčky s úplatou na nájem, nebo neformální akceptilace na pactum de non petendo; konvalidace zcizení pozemku nezletilého, uplyne-li 5 let od jeho zletilosti.
• Náprava vad: konverze (přeměna na jiné platné jednání), ratihabice (dodatečné schválení), konvalidace (zhojení). Pozor na Regula Catoniana: odkaz neplatný v okamžiku zřízení testamentu nekonvaliduje (Jurisprudence (Řím)).