Definice
Odpovědnost dědice za dluhy (Řím) – Dědic odpovídá za dluhy zůstavitele neomezeně, ledaže využije beneficium abstinendi, separatio bonorum na návrh věřitelů nebo beneficium inventarii.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Odpovědnost dědice za dluhy (Řím)
Jako univerzální sukcesor odpovídá dědic za dluhy zůstavitele neomezeně, i vlastním majetkem (při konkurzu hrozí infamie). Na dědice nepřecházejí veřejnoprávní poměry (úřady), rodinné poměry (otcovská a manželská moc), osobní věcná práva (ususfructus, usus) a závazky osobní povahy (societas, mandatum, locatio conductio operarum, pasivně delikty, actiones vindictam spirantes, pohledávky z adstipulace, ručení ze sponsio a fidepromissio). Práva a závazky mezi zůstavitelem a dědicem zanikají splynutím (konfuzí). Původně se nebezpečí univerzální sukcese pociťovalo víc u věřitelů zůstavitele (předlužený dědic) než u dědice.
Omezení odpovědnosti:
- beneficium abstinendi: praetor umožnil dědicům sui et necessarii, kteří se nevmísili do pozůstalosti, aby proti nim nebyly poskytnuty žaloby věřitelů (dražbu provedl praetor bez infamie dědice),
- restitutio in integrum pro dědice mladšího 25 let, který se z nezkušenosti ujal předlužené pozůstalosti,
- beneficium separationis (separatio bonorum): na žádost věřitelů zůstavitele se pozůstalost oddělí od majetku předluženého dědice a věřitelé se uspokojí přednostně z ní (dnes odloučení pozůstalosti, § 1709 OZ). Rozhodoval praetor podle okolností. Věřitelé pak nemohli sáhnout na majetek dědice. Žádat mohli i odkazovníci, ale až po věřitelích. Justinián stanovil lhůtu 5 let a připustil restitutio in integrum při omylem nevýhodné separaci. Nešlo o ni žádat, dohodli-li se věřitelé s dědicem (nové splatnosti),
- beneficium inventarii (Gordián III. pro vojáky, Justinián obecně): dědic, který začne soupis do 30 dnů a dokončí ho do dalších 60 dnů (do roka, žije-li daleko) za přítomnosti písaře a svědků, odpovídá jen do výše pozůstalosti (dnes výhrada soupisu, § 1706 OZ). Justiniánova konstituce je z roku 531. Dědic si mohl odečíst vlastní pohledávky a pohřební náklady, věřitele uspokojoval v pořadí přihlášení, po nich odkazovníky. Bez inventáře (či po zmeškání lhůty) ručil neomezeně a ztrácel i nárok na falcidiánskou kvartu,
- mandatum ad adquirendam hereditatem (viz Mandatum),
- dohoda s věřiteli o částečném prominutí dluhů; nedošlo-li k dohodě, mohl výši určit praetor.
Dispozice s dědictvím: dědic mohl pozůstalost prodat i jako celek, v klasickém právu nejčastěji in iure cessione (převedla všechny věci najednou, pohledávky však zanikaly).
Odnětí dědictví (ereptorium): od Augustových zákonů (leges Iulia et Papia Poppaea) mohla státní moc odejmout dědictví nehodnému dědici, který se provinil proti zůstaviteli nebo jeho vůli. Připadlo státní pokladně.
Dnes platí, že dluhy zůstavitele přecházejí na dědice (§ 1701 OZ).
Odkaz na původní dokument