Definice
Substitutio – Ustanovení náhradního dědice pro případ, že dědic nenastoupí (vulgaris), nebo že nedospělý či duševně nemocný dědic zemře (pupillaris, quasi pupillaris).
Výklad v předmětech
Římské právo II
Substitutio
Ustanovení náhradního dědice:
- vulgaris (obecná): náhradník pro případ, že dědic nenastoupí: zemře před nabytím, je nezpůsobilý (casus impotentiae) nebo odmítne (casus noluntatis). Lze stanovit náhradníky ve 3. a dalším pořadí, jednoho náhradníka za více dědiců i dědice recipročně. Náhradník dostává podíl dědice. Platí substitutus substituto est substitutus instituto: náhradník náhradníka dostane podíl instituční i substituční a na pořadí odpadnutí nezáleží. Substituce vylučuje přirůstání (akrescence nastává, až nenabude žádný náhradník),
- pupillaris: pater familias stanoví dědice svému nedospělému synovi pro případ, že syn dědictví nabude, ale zemře před dospělostí (projev patria potestas, i u vyděděného syna). Substitut dědí i to, co pupil nabyl po otcově smrti. Podmínky: platný testament otce, který ustanovil dědice (nemusel to být pupil), a pupil byl ustanoven, nebo výslovně vyděděn. Substituce je neúčinná, zemře-li pupil před otcem nebo vystoupí-li z jeho moci, a zaniká dospělostí. Lze ji zřídit i v dodatečném pupilárním testamentu,
- quasi pupillaris (Justinián, 528): ascendent (bez rozdílu pohlaví) ustanoví dědice duševně nemocnému potomkovi, kterému zanechal povinný díl. Náhradníkem má být především potomek nemocného, jinak potomek pořizovatele, teprve pak kdokoli,
- fideicommissaria: viz Fideicommissum hereditatis.
Spojení obou substitucí: už koncem 1. stol. př. Kr. (causa Curiana, Crassus proti Q. Muciu Scaevolovi před centumviry) se pupilární substitut pokládal i za obecného náhradníka. Konstituce Marka Aurelia a Vera stanovila, že jedna substituce zahrnuje i druhou.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Fideicommissum hereditatis