Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: uchopení moci nacisty, státní aparát Třetí říše, ideologie a prameny práva, soukromé, dědické, rodinné a pracovní právo.
Uchopení moci nacisty
Příčiny (pád Výmarské republiky): antidemokratické a antikomunistické smýšlení elit (armáda, justice, správa), odpor k Versailles, hospodářská krize a nezaměstnanost, slabiny výmarské ústavy (slabý Reichstag, žádná klauzule, nouzová nařízení prezidenta) a masivní propaganda a zastrašování NSDAP, jejíž síla byla podceněna. NSDAP vznikla z DAP (1919), program 25 bodů (24. 2. 1920), pivní puč (1923), Mein Kampf. Volby: 18,3 % (1930), 37,3 % (7/1932), 33,1 % (11/1932).
Průběh („legální revoluce“):
- 30. 1. 1933 Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem (jen tři nacisté ve vládě),
- 27. 2. 1933 požár Reichstagu → nařízení o ochraně národa a státu suspendovalo osobní svobodu, svobodu projevu, tisku, shromažďování a listovní tajemství,
- březen 1933 Zmocňovací zákon, první koncentrační tábor Dachau,
- zglajchšaltování zemí (31. 3. a 7. 4. 1933): vyřazení zemských sněmů, říšští místodržící,
- zákon o obnovení úřednictva (7. 4. 1933) umožnil propustit odpůrce a „neárijce“,
- 2. 5. 1933 rozbití odborů → Německá pracovní fronta (DAF),
- 14. 7. 1933 zákaz zakládání stran (NSDAP jedinou stranou), volby 11/1933,
- 30. 1. 1934 zákon o nové výstavbě říše (konec federalismu),
- 30. 6. 1934 noc dlouhých nožů (likvidace vedení SA, Röhm),
- 2. 8. 1934 zákon o hlavě státu: po Hindenburgově smrti Hitler Vůdcem a říšským kancléřem.
Legalita: formálně šlo o zákonné kroky (jmenování, zmocňovací zákon schválený kvalifikovanou většinou), materiálně o porušení ústavy (zatčení komunistických poslanců, nátlak SA). Důsledky: konec dělby moci, federalismu a pluralismu, totalitní stát.
Zmocňovací zákon
Zákon k odstranění nouze národa a říše (23./24. 3. 1933): umožnil vládě přijímat zákony bez Reichstagu, a to i odchylně od ústavy, nejprve na čtyři roky (pak prodlužován). Odstranil dělbu moci a zákonodárství přešlo na říšskou vládu. Byl přijat dvoutřetinovou většinou za nepřítomnosti zatčených komunistů a pod nátlakem SA, proti hlasovali jen sociální demokraté. Obdobou byl italský zmocňovací zákon (1922).
Státní aparát Třetí říše
- Vůdce a říšský kancléř (Führer) spojil funkce hlavy státu, předsedy vlády a nejvyššího velitele. Vydával výnosy (Erlässe) a nařízení (Verordnungen),
- říšská vláda jako hlavní zákonodárce (Reichstag jen aklamoval), zánik federalismu a říšští místodržící v zemích,
- splynutí strany a státu (NSDAP, SA, SS), polostátní organizace (DAF, Hitlerjugend),
- represivní aparát: gestapo, SS, koncentrační tábory, Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof, Freisler), zvláštní soudy,
- chaos kompetencí: překrývající se státní a stranické úřady soupeřící o Vůdcovu přízeň (polykracie).
Viz Vůdcovský princip.
Vůdcovský princip
Führerprinzip: veškerá autorita vychází od vůdce a šíří se shora dolů, podřízení dluží bezpodmínečnou poslušnost a vůdce nese odpovědnost jen „národu“. Uplatnil se ve státě (Vůdce), ve straně i v hospodářství (majitel podniku jako „vůdce podniku“). Je obecným rysem fašistických režimů (Totalitní režim (právní dějiny)).
Nacistické právo
Ideologie: ucelená právní teorie neexistovala. Pojetí práva utvářeli Hitler a straničtí předáci, Hans Frank (říšský vůdce práva: „Právo je to, co prospívá německému národu“), teoretici (Carl Schmitt, kielská škola) a prominentní právníci (Freisler, Thierack, Stuckart, Rothenberger). Materiálním pramenem je právo vrozené, vyvěrající z duše národa (Volksgeist), které soudce „odposlouchává“ ve svědomí národa. Dané (zákonné) právo je jen jeho obrazem.
Prameny: předpisy hlavně vlády, nové prameny nacistická ideologie, program NSDAP (soudy se na něj odvolávaly), Vůdcova vůle a zdravé národní cítění. Hierarchie norem neexistovala. Postuláty: nerovnost ras, antisemitismus, vůdcovský princip. Období: uchopení moci (1933–1934), snaha o rekodifikaci (1935–1939), válka (1939–1945).
Soukromé právo: odmítnutí dělení na veřejné a soukromé právo a individualismu, důraz na povinnosti a přednost celku („Neexistuje žádný soukromý život, který by nebyl ovlivněn životem veřejným“, Freisler). Bod 19 programu požadoval nahrazení římského práva „německým obecným právem“: římské právo bylo „materialistické“ a „zažidovštělé“, jeho recepce „národním neštěstím“, terčem byla hlavně pandektistika. Nástrojem byly generální klauzule a neurčité pojmy (dobré mravy, veřejné blaho, zájem německého národa) vykládané ideologicky. Připravoval se Lidový zákoník.
Trestní právo: analogie podle „zdravého národního cítění“ (1935), retroaktivita, rasové trestné činy (zneuctění rasy).
Lidový zákoník
Volksgesetzbuch: připravovaná nacistická kodifikace místo BGB (Justus Wilhelm Hedemann). Měla mít 8 knih (Soukmenovec, Rodina, Dědictví, Právní styk a ručení, Vlastnictví, Práce, Podnik, Sdružení), zveřejněn byl jen návrh první knihy se zásadami: nejvyšším zákonem je blaho německého národa, ochrana čistoty německé krve, cti a dědičného zdraví, povinnost nasadit síly ve službě celku, vlastnictví jen v souladu s potřebami společenství, zvýšené povinnosti vlastníka německé půdy a odlišný režim pro příslušníky „neněmecké krve“.
Nacistické dědické, rodinné a pracovní právo
- dědické právo: ideologie „krve a půdy“ (Blut und Boden), sedlák jako živitel národa. Zákon o dědičných statcích (1933): dědičný statek (Erbhof) byl nezcizitelný, nezatížitelný a chráněný před exekucí, přecházel celý na čekatele (Anerbe) podle šesti tříd s přednostním postavením mužů. Majitel („sedlák“) musel mít německou státní příslušnost, německou krev, svéprávnost, čest a způsobilost hospodařit. Rozhodovaly čekatelské soudy (soudce a dva sedláci). Od 1937 omezení dědění emigrantů a „nepřátel společenství“,
- rodinné právo: manželství jako nástroj rasové a populační politiky (dědičně zdravé potomstvo). Norimberské zákony (1935): zákon na ochranu německé krve a cti, zákon o dědičném zdraví. Manželský zákon 1938 vyňal manželství z BGB (způsobilost muž 21, žena 16 let, snadnější rozvod neplodného manželství). Sňatek na dálku a posmrtný sňatek vojáků. Nucené sterilizace podle zákona z 14. 7. 1933 s rozhodováním soudů pro dědičné zdraví,
- pracovní právo: přesun do veřejného práva, pospolitost, vůdcovský princip a práce jako služba národu. Zákon o národním řádu práce (1934): majitel jako „vůdce podniku“, jedinou organizací byla DAF, říšská pracovní služba (1935), pracovní povinnost, vyloučení Židů z ochrany. Zároveň pokrok v ochraně matek a mladistvých.