Právo – zápisky

Římské právo I – Římská rodina

17 min čtení

Kapitola předmětu Římské právo I

Navazuje na: Římské právo I – Subjekty a osobní status.

Familia

Římská rodina (familia) stojí na právním příbuzenství (Agnace), ne na pokrevním (Kognace) jako dnes. Tvoří ji Pater familias a osoby podřízené jeho moci. Do pojmu rodiny patří i sama hlava rodiny (Gaius, D. 50.16.196). Slovo familia označovalo jak osoby, tak majetek (D. 50.16.195).

  • V rodině je jediná Persona sui iuris (pater familias), ostatní jsou alieni iuris.
  • Širší agnace (gens): osoby, které by podléhaly téže moci, kdyby společný předek žil. Poznávají se podle stejného rodového jména (Cornelii, Valerii).

Kognace

Pokrevní příbuzenství (cognatio) zprostředkované mužem i ženou. Převládlo v justiniánském právu.

  • Linie přímá (linea recta): původ jednoho od druhého. Předci (ascendenti) a potomci (descendenti).
  • Linie vedlejší (linea transversa, collateralis): osoby mají jen společného předka (sourozenci, strýc, synovec). Příbuzenství je plnorodé (oba rodiče společní) nebo polorodé.
  • Stupeň (gradus): quot generationes, tot gradus, kolik porodů, tolik stupňů. U vedlejší linie se počítá přes nejbližšího společného předka: sourozenci jsou ve 2. stupni, bratranci ve 4.

Polorodí sourozenci mají společného otce (consanguinei), nebo matku (uterini). Kognace měla právní význam do 7. stupně a nelze ji zrušit: iura sanguinis nullo iure civili dirimi possunt (Pomponius). U matky platí mater semper certa est, otcovství manžela se presumuje: pater est quem nuptiae demonstrant, narodí-li se dítě po 181. dni od sňatku a do 10 měsíců od zániku manželství. Domněnku mohl vyvrátit jen manžel (actio de paternitate), a to důkazem, že dítě zplodit nemohl (nepřítomnost, impotence); po jeho smrti i dědic. Nemanželské dítě nemá pokrevní příbuzné z otcovy strany.

Vzniká narozením. Zaniká smrtí a ztrátou svobody (po znovunabytí svobody se obnoví).

Agnace

Právní příbuzenství (adgnatio) jen po meči, založené na podřízenosti moci téhož patera familias. Agnáty jsou pater familias, manželka in manu, děti pod patria potestas, manželky synů in manu a vnuci, ale také osoby, které by moci podléhaly, kdyby pater familias žil. Agnáti po sobě dědí a člověk může být agnátem ve více rodinách. Žena moc mít nemůže, a proto agnaci nezakládá ani nezprostředkuje: mulier familiae suae et caput et finis est. Manželka in manu je pro manžela filiae loco, pro své děti sororis loco, snacha pro tchána neptis loco. Agnace nebyla omezena stupněm; kde ji nešlo prokázat, přecházela v gentilitu (stejné rodové jméno), která za republiky zmizela. Agnát nemusí být kognátem (manželka in manu) a naopak (emancipovaný syn, dcera provdaná in manum). Zákon XII desek povolával k dědění jen agnáty, praetor a císařské zákonodárství postupně prosadili kognaci.

Vznik: narozením v matrimonium iustum (pokud nebylo uplatněno ius exponendi), Adopce, Adrogace, vstupem manželky in manum (Manus), legitimací. Zánik: smrtí, capitis deminutio maxima i media, zrušením manus, emancipací, adopcí a adrogací do jiné rodiny (capitis deminutio minima).

Pater familias

Nejstarší mužský člen rodiny v přímé linii a jediná osoba sui iuris v rodině. Je jediným vlastníkem majetku a jediným, kdo může uzavírat právní jednání. Jeho smrtí se osoby bezprostředně podřízené jeho moci (manželka, děti) stávají sui iuris.

Jeho moc zahrnuje:

Od republiky moc omezovali censoři a tribunové, za císařství císař.

Manus

Manus maritalis: moc nad ženou vzniklá manželstvím cum in manum conventione. Vlastní manželka je loco filiae (na místě dcery), manželka syna loco neptis (na místě vnučky). Sdílí rodinný kult a dědí po pater familias. Vstupem in manum přináší veškerý svůj majetek (univerzální sukcese inter vivos) a podléhá soudní moci pater familias. Vzniká způsoby usus, confarreatio, coemptio (Manželství (Řím)). Moc byla široká, ale manžel se měl před potrestáním ženy poradit i s jejími pokrevními příbuznými, jinak hrozila censorská důtka; těžká provinění trestal zapuzením či ztrátou části věna. Mohl ženě ustanovit poručníka v testamentu a vymáhat ji proti třetím (interdictum de uxore exhibenda). Od konce republiky přísných manželství ubývalo, pojem manus zmizel až za Justiniána.

Manus se používala i bez manželství (coemptio fiduciae causa): žena se podřídila moci důvěrníka, aby se zbavila agnátů a jejich zákonného poručenství (tutelae evitandae gratia) nebo získala volnost pořizovat testament; důvěrník ji pak propustil a stal se jejím povolným poručníkem.

Patria potestas

Otcovská moc nad dětmi.

  • Vzniká narozením v matrimonium iustum, adopcí, adrogací, legitimací.
  • Zaniká smrtí, adopcí nebo adrogací pater familias, převedením pod moc jiného, emancipací, nástupem potomka do kněžského úřadu (flamen Dialis, vestálka), za císařství i dosažením vysoké hodnosti a úředně z trestu (odložení dítěte, kuplířství s dcerou). Zajetím se suspenduje a po návratu obnoví (postliminium).

Legitimace (od 4. stol.) dětí z konkubinátu: per subsequens matrimonium (sňatkem s bývalou konkubínou, dospělé dítě musí souhlasit) nebo per rescriptum principis, nebyl-li sňatek možný. Jinak nemanželské děti jako by otce neměly (žádná moc, povinnosti ani kognace); děti z konkubíny (liberi naturales) měly za císařství nárok na výživu.

Obsah:

  • ius exponendi: odložení novorozence. U dítěte bez lidské podoby šlo o povinnost, u dcery, která nebyla prvorozená, o právo,
  • ius vendendi: právo prodeje, tedy převedení pod moc jiného (Mancipium, noxae datio),
  • ius vitae ac necis: právo nad životem a smrtí. Trest smrti vyžadoval projednání iudicium domesticum (rodinný soud), v poklasické době zůstalo jen mírné trestání. Za císařství vyžadovaly těžší tresty úřední schválení a od Konstantina se usmrcení dítěte posuzovalo jako parricidium,
  • další oprávnění: jmenovat dětem poručníka v testamentu, souhlasit se zásnubami a sňatkem, ustanovit nedospělému dítěti dědice pro případ jeho smrti (pupilární substituce).

Ius vendendi se užívalo z nouze i zištnosti, Konstantin ho omezil na novorozence. Obrazné prodeje (mancipace) sloužily hlavně noxálnímu ručení: otec mohl místo náhrady škody vydat pachatele poškozenému (noxae datio), kde žil servi loco, dokud škodu neodpracoval; poté se vrátil pod otcovu moc. Zákon XII desek stanovil, že trojí prodej syna ho z otcovy moci osvobozuje; u dcer a vnuků stačila jediná mancipace. Gaius zdůrazňuje, že tak širokou moc nad dětmi nemá žádný jiný národ (Gai. 1.55).

Majetkově nabývaly děti pro otce. Synové se mohli smlouvami zavazovat, ale za života otce byly jejich závazky prakticky nevykonatelné (neměli majetek a osobní exekuce byla od lex Poetelia vyloučena); dcery a manželka in manu se zavazovat nemohly vůbec (jen naturální obligace). Z deliktů podřízených odpovídal majitel moci s alternativou vydání pachatele. Mezi otcem a dětmi nemohl vzniknout žalovatelný nárok, jen naturální obligace. Za Augusta vznikla vymahatelná povinnost otce zřídit dceři věno a poskytovat dětem výživu (extra ordinem). Uvolňování majetkových poměrů dětí (pekulia, bona materna) a úpadek manus a poručenství nad ženami ukazují rozpad patriarchální rodiny, dovršený Justiniánem.

Majetkově byla moc zmírněna institutem peculia.

Mancipium

Moc nad svobodnými osobami, které jsou dočasně v moci pater familias, ale nejsou členy jeho rodiny (in mancipio esse). Nejde o ztrátu svobody ani občanství. Osoba nabývá pro dočasného pána a mancipium přechází na jeho dědice. Vzniká prodejem dítěte (ius vendendi), noxae datio (odpracování škody), nexum (záruka dluhu), vykoupením válečného zajatce nebo zápisem svobodného do gladiátorské školy.

Adopce

Adoptio: přijetí osoby alieni iuris pod moc jiného pater familias. Osoba odchází ze své rodiny (capitis deminutio minima) a vzniká nová agnace.

Platí adoptio naturam imitatur: adoptovat mohli jen muži, s věkovým rozdílem nejméně 18 let; adopce s podmínkou či lhůtou byla neplatná. Bylo možné adoptovat za syna i za vnuka. Forma: otec syna třikrát mancipoval důvěrníkovi, dvakrát byl propuštěn zpět; po třetí mancipaci ho od důvěrníka vindikoval adoptivní otec (fingovaný proces, in iure cessio), u dcer a vnuků stačila jedna mancipace. Justinián postačil souhlasné prohlášení obou otců (a souhlas dospělého dítěte) a rozlišil adoptio plena (osvojitelem je ascendent, plné účinky) a minus plena (dítě zůstává ve své rodině, získává jen dědické právo po osvojiteli).

Adrogace

Adrogatio: přijetí osoby sui iuris (i s celou její rodinou a majetkem) pod moc jiného pater familias. Adrogovaný ztrácí postavení hlavy rodiny. Původně se konala před comitia calata (Komicie), záhy před 30 liktory, za císařství císařským reskriptem. Adrogátor neměl mít vlastní děti a měl být starší 60 let. Adrogovaný vstupuje se svými dětmi pod moc osvojitele, jeho majetek přechází na osvojitele, dluhy podle ius civile zanikají (praetor chránil věřitele). Za republiky sloužila adrogace k zachování starých patricijských rodů a kultu, za císařství k zajištění nástupnictví.

Emancipace

Emancipatio: propuštění z otcovské moci. Původně šlo o trojí fiktivní prodej syna (XII desek: si pater filium ter venum duit, filius a patre liber esto), později o jednodušší formy. Emancipovaný se stává sui iuris a ztrácí agnaci k původní rodině, pokrevenství trvá; jeho děti zůstávají pod mocí děda. Po třetí mancipaci si otec syna nechal remancipovat a sám ho propustil, čímž si zachoval quasipatronatus (význam v dědickém právu). Formální postup nahradil císařský reskript (emancipatio Anastasiana) a pak zápis u soudu (emancipatio Iustinianea).

Peculium

Majetek svěřený pater familias synovi nebo otrokovi k samostatné správě. Je to „malý majetek“, který podřízený má odděleně od účtů pána a s jeho svolením (Ulpián, D. 15.1.5.3–4). Vlastníkem zůstává pater familias, podřízený má faktickou správu a užívání. Za dluhy podřízeného odpovídá pater familias jen do výše peculia (dumtaxat de peculio), žalobou actio de peculio (Actio adiecticiae qualitatis).

Zvláštní druhy:

  • peculium profecticium (obecné, od otce), servile (otrokovo),
  • castrense: táborové (od Augusta), majetek nabytý synem ve vojenské službě. Syn o něm mohl pořídit testamentem, později i nakládat mezi živými, a byl k němu v postavení pater familias. Nepořídil-li, spadlo na otce; intestátní posloupnost zavedl až Justinián.
  • quasi castrense: ze státní služby, církevní hodnosti či svobodného povolání,
  • adventicium: od Konstantina majetek po matce a jejích příbuzných (bona materna, materni generis), který otec nesměl zcizit, později i majetek ze sňatku (bona nuptialia). Justinián vytvořil obecnou kategorii bona adventicia: vše, co dítě nabylo jinak než z otcova majetku. Otec ho jen spravoval a měl k němu požívací právo, dispozice vyžadovala souhlas obou, testament o něm dítě pořídit nemohlo.

Pekulium bylo fakticky posuzováno jako vlastnictví: otroci si z něj vykupovali svobodu, jeho odejmutí bez důvodu se považovalo za nemravné a při propuštění či emancipaci bez ujednání zůstávalo propuštěnému.

Manželství (Řím)

Matrimonium: právem uznané trvalé společenství života muže a ženy. Vzniká souhlasem (Consensus facit nuptias), bez nutného obřadu (stačilo uvedení ženy do domu). U osob alieni iuris byl nutný souhlas nositele moci.

Předpoklady: Ius conubii, dospělost (muži 14, ženy 12 let), affectio maritalis (vůle být manželi), trvalé soužití a úcta. Nesmí existovat překážka (Překážky manželství (Řím)).

Druhy:

  • matrimonium iustum: podle římského práva, zakládá římskou familii, děti jsou římskými občany,
  • matrimonium iuris gentium: manželství cizinců (bez conubia), řádné, ale bez otcovské moci a agnace podle ius civile,
  • cum in manum conventione (přísné, starší): žena přechází pod moc manželovy rodiny a ztrácí vazbu na původní rodinu. Způsoby: confarreatio (náboženský obřad se špaldovým chlebem, 10 svědků, flamen Dialis nebo pontifex maximus), coemptio (fiktivní prodej ženy otcem za symbolickou cenu), usus (vydržení manus po roce soužití. Žena mohla vydržení přerušit, když strávila tři noci mimo dům, trinoctium).
  • sine in manum conventione (volné, od konce republiky převažující): žena zůstává v původní rodině nebo je sui iuris, majetek je oddělený. Nikdy však není hlavou rodiny, děti jsou pod mocí otce. Při kolizi měla přednost otcova moc: otec mohl dceru vymáhat i proti manželovi, teprve Dioklecián dal manželovi interdictum de uxore exhibenda et ducenda i proti otci. Manželé nemuseli svědčit proti sobě a měli beneficium competentiae při exekuci.

Formy manus podrobněji: confarreatio byla povinná pro kněze (kněžské úřady mohli zastávat jen zrození z konfareovaného manželství); coemptio byla patrně původně skutečnou koupí nevěsty; usus byl už za Gaia mimo užívání (Gai. 1.110–113). Volné manželství nevyžadovalo formu, obvyklé uvedení nevěsty do domu (deductio in domum mariti) nebylo podmínkou platnosti. U osob alieni iuris byl nutný souhlas otce; mlčení dcery se považovalo za souhlas, projev podřízeného však otec nahradit nemohl.

Účinky: děti jsou legitimní, občany a následují status otce. Vzniká švagrovství. Manželé se nemohli žalovat infamujícími žalobami a platil zákaz darování mezi manžely (Donatio (manželství)). Augustovy zákony (Lex Iulia de maritandis ordinibus, 18 př. n. l.; Lex Papia Poppaea, 9 n. l.) uložily povinnost žít v manželství (muži 25–60, ženy 20–50 let). Neženatí (caelibes) nemohli nabývat z testamentu vůbec, bezdětní (orbi) jen polovinu; nenabytý podíl připadl jiným obdařeným s dětmi, jinak státu jako caducum. Zákony narazily na odpor a nebyly úspěšné; Konstantin zrušil nezpůsobilost k nabývání, Justinián ius liberorum. Ženy se 3 dětmi (propuštěnky se 4) mohly jednat samy (ius liberorum).

Majetkové vztahy viz Dos, Paraferna. Zánik viz Zánik manželství (Řím).

Consensus facit nuptias

„Manželství činí souhlas“: manželství vzniká vzájemným souhlasem a trvá, dokud trvá affectio maritalis. Formální obřad není podmínkou platnosti.

Sponsalia

Zásnuby: vzájemný slib budoucího sňatku. Mohli ho uzavřít i rodiče (nositelé moci). Od klasické doby neměly právní následky: nebyly žalovatelné, nebylo možné žádat náhradu škody a konvenční pokuta zajišťující sňatek byla contra bonos mores. Souhlas majitele moci byl nutný a otec mohl zasnoubit dceru i proti její vůli; zasnoubit se mohli i nedospělci starší 7 let. V poklasické době se nesmělo zasnoubit s jiným (jinak šlo o obdobu cizoložství) a uplatnila se arrha sponsalicia, závdavek: zrušil-li zásnuby příjemce, vracel dvojnásobek, zrušil-li je dárce, závdavek propadl.

Překážky manželství (Řím)

Absolutní (vůči všem):

  • nedostatečný věk, bigamie (přísná monogamie), duševní choroba, kastrace či impotence,
  • tempus lugendi: smuteční doba vdovy, 10 měsíců ,
  • vojáci v činné službě (principát), slib čistoty (dominát).

Relativní (vůči některým osobám):

  • pokrevní příbuzenství v linii přímé neomezeně, ve vedlejší linii původně do 6. stupně, později do 3. stupně včetně (Kognace),
  • Agnace, švagrovství (affinitas, v přímé linii),
  • cizoložství (adulterium) s partnerem,
  • poručník a poručenka (do vypořádání), úředník a žena z jeho provincie, únosce a unesená,
  • rozdílnost stavu: patriciové a plebejové (do Lex Canuleia), senátorské rody a propuštěnky či osoby s infamií,
  • rozdílnost náboženství, v poklasické době heretici.

Rozsah příbuzenské překážky: v pobočné linii původně do 7., později do 4. stupně; v klasické době byl kritický 3. stupeň, takže prvním volným kolaterálem byl bratranec či sestřenice. Claudius kvůli sňatku s Agrippinou povolil sňatek s dcerou bratra (ne sestry), Justinián zákaz pro celý 3. stupeň obnovil. Kognace se počítala bez ohledu na manželský původ, manželství proti zákazu bylo neplatné (incestae et nefariae nuptiae). Agnace bránila v pobočné linii jen po dobu trvání, švagrovství jen v přímé linii (až za dominátu i bratrova bývalá manželka a manželčina sestra).

Další podrobnosti: zákaz sňatku senátorů s propuštěnkami a herečkami (Augustus) měl sankci neplatnosti až od Marka Aurelia, Justinián ho zrušil. Překážka poručenství (od císařství) bránila poručníkovi vzít si poručenku nebo ji provdat za syna, aby se vyhnul složení účtů. Smuteční rok vdovy (annus luctus) neměl sankci neplatnosti, ale bezectnost a majetkové újmy; důvodem byla možnost sporného otcovství (turbatio sanguinis), pro muže proto neplatil. Od překážek mohl osvobodit dispens senátu či císaře.

Dos

Věno: majetek, který přinesla žena nebo její pater familias manželovi jako příspěvek na náklady manželského života. Šlo o morální, ne právní povinnost; manžel, kterému žena věno nepřinesla, jí však mohl odepřít výživu. Předmětem mohlo být cokoli, co rozmnoží manželův majetek (věci, práva, pohledávky). Samostatně žalovatelným slibem se stala až pollicitatio dotis (5. stol.).

Ocenění (aestimatio) mohlo být taxationis causa (jen pro případ náhrady) nebo venditionis causa (manžel věci jakoby koupil a vracel pak odhadní cenu, i když věci náhodou zanikly). Věno bylo vlastnictvím manžela, ale Augustus zakázal zcizit dotální pozemky bez souhlasu manželky.

Druhy: dos profecticia (od otce), adventicia (od jiné osoby), receptitia (s ujednáním vrácení stipulací).

Zřízení:

  • dotis datio: převod vlastnictví (tradicí, mancipací),
  • dotis dictio: jednostranný formální slib věna,
  • dotis promissio: slib formou stipulace („Slibuješ, že poskytneš věno?“ „Slibuji.“).

Režim: u manželství cum manu přecházelo do majetku muže a vracelo se jen při ujednání. U sine manu tvořilo samostatný majetek, kterým manžel disponoval, ale nesměl zcizit pozemky. Justinián věno zajistil zákonnou hypotékou na manželově majetku. Při smrti manžela a při rozvodu se věno vracelo, mohlo se snížit (náklady na děti, vina manželky). Nárok z actio rei uxoriae byl ryze osobní; při smrti manželky si muž věno ponechal (kromě dos profecticia, kterou vracel tchánovi). Manžel měl právo na srážky (retentiones): propter liberos 1/6 za každé dítě, nejvýš polovinu; propter mores 1/6 za těžké a 1/8 za lehčí provinění; propter impensas (užitečné náklady) a propter res amotas (odcizené věci). Zavinil-li rozvod manžel, vracel věno rychleji a i část výnosu.

Justinián zrušil actio rei uxoriae a zavedl vždy actio ex stipulatu, i bez slibu; nárok byl zděditelný a zajištěný generální zákonnou hypotékou na manželově majetku. Dotální úmluvy (pacta dotalia) mohly obecná pravidla měnit, ale ne v neprospěch ženy: „stát má zájem na tom, aby věna žen byla zachována, protože jim umožňují sňatek“ (Paulus, D. 23.3.2).

Ochrana: actio rei uxoriae (praetorská žaloba ženy či jejího PF při rozvodu), actio ex stipulatu (u věna slíbeného stipulací, zděditelná), cautio de dote restituenda (kauce na vrácení) a actio rerum amotarum (manželova žaloba při odnětí věcí).

Paraferna

Bona extra dotem: majetek ženy mimo věno, jen u manželství sine manu. Upravil ho Justinián. Spravoval ho manžel, plody připadaly rodině (žena o nich mohla rozhodovat) a při konci manželství musel majetek vydat neporušený.

Donatio (manželství)

  • Donatio ante nuptias: dar před sňatkem (zásnubní).
  • Donatio propter nuptias: dar manžela ženě. Pokud k sňatku nedošlo, nevracel se (poklasické změny).
  • Darování mezi manžely bylo zakázáno (výjimky: obvyklé dary, dar ke zvláštnímu účelu, např. volební kampaň, dar při rozvodu). SC ze severovské doby (206) stanovilo, že smrtí dárce dar konvaliduje.
  • Praesumptio Muciana: vyvratitelná domněnka, že vše, co žena nabyla za manželství, je darem od manžela, a tedy jeho majetkem.

Zánik manželství (Řím)

  • smrtí manžela,
  • media. Neplatí ius postliminii: manželství se po návratu ze zajetí neobnovuje. V poklasickém právu se zajetím manželství nerozpadalo hned, ale až po 5 letech.
  • odpadnutím affectio maritalis:
    • divortium: rozvod, původně jen z vůle muže, později i dohodou. V klasickém období byl volný, ale Augustus stíhal toho, kdo rozvod zavinil (peněžitý trest). V poklasickém období jen z taxativních důvodů, Justinián je rozšířil (žena chodila bez souhlasu muže do lázní, divadla, na hostiny; muž měl konkubínu nebo chtěl ženu zneužít k prostituci).
    • repudium: zapuzení jedním manželem z taxativních důvodů (travičství, cizoložství, podvržení dítěte, padělání klíčů).
  • u manželství cum manu mohl rozvést jen muž pro vinu ženy, schválenou domácím soudem, a to opačným aktem (contrarius actus): diffareatio před pontifiky, u coemptio a usus remancipace,
  • volné manželství se rozvádělo neformálním projevem (tuas res tibi habeto); Augustus vyžadoval projev před 7 svědky nebo zapuzovací list (libellus repudii) a trestal zavinění. Za císařství byly stanoveny důvody a majetkové tresty (poenae divortii), Justinián zakázal rozvod dohodou a připustil jen jednostranný rozvod ze zákonného důvodu bez viny druhého (divortium bona gratia: slib čistoty, impotence, pět let nezvěstnosti v zajetí).

Concubinatus

Trvalé soužití muže a ženy bez affectio maritalis. Volili ho ti, kdo nemohli uzavřít manželství (vojáci, senátor a herečka). Chránilo před trestností mimomanželského styku. Děti nebyly pod patria potestas, kognace vznikala jen po matce. Justinián konkubinát přiblížil manželství (intestátní dědění).

Trestné mimomanželské styky: adulterium (s vdanou ženou), incestum (mezi příbuznými), stuprum (se ženou vyššího stavu).

Contubernium

Trvalé soužití otroků, nebo svobodné osoby a otroka. Nemělo právní následky. Podle SC Claudianum mohla být svobodná žena, která i po trojím varování neupustila od soužití s cizím otrokem, zotročena (Gai. 1.84).

Graf

Příchozí odkazy