Obecné právní dějiny – Anglie a USA

Kapitola předmětu Obecné právní dějiny

Obsah: specifika angloamerického práva, anglosaské právo, common law a writy, porota, equity a trust, soudní soustava, pozemková držba, smlouvy, právnické profese, ústavní vývoj Anglie a Spojeného království, kolonie a vznik USA, americký federalismus a ústavní vývoj ve 20. století.

Angloamerický právní systém

Rozdíly kontinent × Anglie: jiné pojetí lenních vztahů po roce 1066, Common law a precedenty místo kodifikací, ústava založená na obyčejích, precedentech a historických dokumentech místo psané, aktivní tvůrčí role soudců místo striktní aplikace kodexů, konflikty krále s parlamentem, které posílily parlamentní demokracii.

Rozdíly Anglie × USA: společné kořeny v common law, ale USA mají psanou ústavu (1787) a striktní dělbu moci, difúzní soudní přezkum ústavnosti (soudy mohou zákon nepoužít) proti parlamentní suverenitě v UK. Federace proti unitárnímu státu s devolucí (Skotsko, Wales, Severní Irsko). V UK jsou členové vlády zároveň poslanci.

Anglosaské právo

Raně feudální právo anglosaských království (5.–10. století) bylo převážně obyčejové a podobalo se barbarským zákoníkům kontinentu: wergeld (výkupné za zabití odstupňované podle postavení oběti), ordály jako důkaz před soudy hrabství a setnin. Alfrédův zákoník (Book of Laws) spojoval Mojžíšův zákon, kanonické právo a obyčeje (zásada „co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“); normanští panovníci se zavázali dodržovat ho jako The Laws of St. Edward.

Státní zřízení: witan (witenagemot, velká rada předních mužů) volil krále z královského rodu, jádrem moci byla panovníkova družina. Místní správa: setniny (hundred), občiny, hrabství (shire) s hrabětem (ealdorman) a šerifem jako přímým zástupcem krále. Velkostatkáři dostávali imunity; půda v privilegované držbě byla bookland, selská občinová folkland. Proti Vikingům Alfréd Veliký dohodl hranici Danelaw (mír ve Wedmore 878) a poplatek danegeld, později základ daně z majetku.

Common law

Obecné právo Anglie vytvářené rozhodováním královských soudů a založené na precedentech (Stare decisis). Jeho základy položila normanská invaze (Vilém Dobyvatel 1066: konfiskace půdy, Domesday Book, lenní systém „vazal mého vazala je i mým vazalem“, oddělení církevní a světské jurisdikce) a hlavně Jindřich II. (12. stol., The Lawyer King: putovní královští soudci, sjednocení zvyklostí). Římské právo působilo jen nepřímo (kanonisté, univerzity, Recepce v Anglii). Doplňuje ho Equity. Do kolonií se přenášelo výsadními listinami, nikoli mechanicky.

Vilém Dobyvatel si právem okupace přivlastnil veškerou půdu (ostatní měli jen dědičná užívací práva, viz Feudální pozemková držba (Anglie)) a nechal sepsat Domesday Book (1086) jako soupis pozemkové držby pro daňové účely. Na rozdíl od kontinentu neplatilo „vazal mého vazala není mým vazalem“: všichni svobodní drželi vojenskou povinnost přímo ke králi a léna byla záměrně roztroušena.

Jindřich II. Plantagenet zásadně zasáhl do práva i soudnictví:

• zavedl porotní soudy jako alternativu k ordálům (viz Porota (Anglie)),
• učinil writ závazným pro zahájení řízení,
• rozšířil královský mír na celé království, takže závažné zločiny (crime) patřily před královské soudy, zatímco civilní delikty (tort) zůstaly soukromou věcí,
• zdokonalil soustavu soudců na cestách (justices in eyre, itinerant judges), kteří objížděli hrabství, soudili pleas of the Crown a kontrolovali místní správu,
• Clarendonskými konstitucemi (1164) se pokusil podřídit církevní jurisdikci, po sporu s T. Becketem musel částečně ustoupit.

Jurisdikce královských soudů rostla, protože se každý svobodný mohl za poplatek obrátit na královský soud a vyhnout se ordálům; uplatňovala se fikce, že každá záležitost potřebující soudní řešení se dotýká koruny. Právo vytvářené královskými soudy a společné pro celou Anglii se nazvalo common law.

Trestné činy: felony (těžký zločin trestaný smrtí či ztrátou svobody a propadnutím majetku, původně zrada lenního pána), crime (obecně porušení povinnosti vůči společnosti) × tort (civilní delikt, soukromá křivda, náhrada škody). Později indictable (právo na porotu) × non-indictable delikty a misdemeanours (drobné přečiny před smírčími soudci).

Pozdější reformy: zrušení mučení peine forte et dure (1772) a právo obžalovaného mlčet, výpověď obžalovaného jako svědka obhajoby (1898), Act of Settlement (1701) zakotvil nezávislost soudců. Ve 19. století rostl význam statute law: zákony parlamentu jsou koncipovány tak, aby je soudce dotvářel, a neplatila zásada lex posterior derogat priori, takže se hromadily zastaralé a rozporné statuty.

Equity

Ekvita: soubor pravidel vytvořený soudem lorda kancléře (Court of Chancery), aby bylo dosaženo spravedlnosti tam, kde common law nestačí (rigidní formy žalob). Soudci rozhodovali podle spravedlnosti a dobrého svědomí. Srov. Aequitas.

Vznik: II. westminsterský statut (1285) zakázal vytvářet nové originální writy, takže žalobce, pro jehož případ vhodný writ neexistoval nebo byl špatně zvolen, prohrál. Obracel se proto na lorda kancléře („strážce králova svědomí“) s prosbou o nápravu for God and in way of charity.

Odlišnosti od common law:

• nebyl třeba writ, stačilo písemné podání (bill); kancléř předvolal žalovaného pod hrozbou trestu (subpoena), nedostavení se trestal jako pohrdání soudem (contempt of court),
• equity acts in personam: kancléř přikazoval osobě (plnit smlouvu, zdržet se jednání), kdežto common law přiznávalo jen náhradu škody vymáhanou exekučními writy (fieri facias, elegit),
• soud kancléře rozhodoval sám, bez poroty, skutkovou i právní otázku; odvolání ke Sněmovně lordů až od 1675,
• zprvu ho nevázaly precedenty, závaznost jeho rozhodnutí pro futuro se ustálila od 1672; zásada equity follows the law (equity common law doplňuje, neruší).

Doména: „fraud, accident and breach of confidence“ (podvod, nešťastná náhoda, porušení důvěry či trustu), zejména smluvní právo (soudní příkaz injunction, nařízení plnění, zrušení či oprava listin) a majetkové právo: u hypotéky (mortgage) dala equity dlužníkovi právo pozemek vykoupit zpět po splacení dluhu i po prodlení. Hlavním výtvorem equity je Trust.

Sjednocení: Common Law Procedure Act (1854) a Chancery Amendment Act (1858) daly oběma soustavám nástroje té druhé, Judicature Acts (1873–1875) sloučily soudy common law a equity do jednoho Nejvyššího soudního dvora (viz Soudní soustava Anglie).

Writ

Královský příkaz zahajující soudní řízení (ekvivalent žaloby): obsahoval, čeho se žalobce domáhá a jak má adresát (obvykle šerif) postupovat. Žalobce musel nejprve získat writ, teprve pak mohl formulovat žalobu.

• original writ: vydával lord kancléř pod velkou pečetí jménem krále. Z individuálních příkazů vznikla soustava ustálených writů a II. westminsterský statut (1285) zakázal vytvářet nové (asi 200), což vedlo ke vzniku equity,
• judicial writ: písemný příkaz soudu k určitému úkonu, ty bylo možné vydávat dál,
• prerogativní writy (zajištění řádného chodu soudnictví a osobní svobody): certiorari (přezkum postupu nižšího soudu), quo warranto („podle jakého práva“, proti protiprávně vykonávané pravomoci), prohibition (zákaz pokračovat v řízení pro překročení pravomoci), mandamus (příkaz provést úkon), habeas corpus (předvedení zadržené osoby, viz Habeas Corpus Act), procedendo (proti odmítnutí spravedlnosti),
• writs of right: ve sporech o freehold, zavedl je Jindřich II. (nikdo nemusel bez královského příkazu podstoupit soudní souboj o svou půdu): praecipe in capite (přímý vazal krále), writ of right patent (adresovaný baronovi),
• odvolací writy: writ of error (přezkum chyb nižšího soudu, od 15. století i cesta ke Sněmovně lordů), writ of attaint (žaloba proti zaujaté porotě, kterou přezkoumala velká porota),
• quo minus: fikce, kterou soud Komory šachové desky rozšiřoval svou pravomoc (žalobce jako dlužník koruny, který bez zaplacení od žalovaného nemůže splatit dluh koruně).

V 19. století byly žalobní formule zrušeny a writ se stal právem strany zahájit řízení, nikoli privilegiem. Civilní řízení začínalo writem of summons.

Porota (Anglie)

Porotní řízení přinesl z franské tradice Vilém Dobyvatel jako přísežné šetření v zájmu koruny, do královského soudnictví ho zavedl Jindřich II. jako alternativu k ordálům, souboji a očistné přísaze. Porotci byli zprvu svědci, kterým král věřil; postupně se z nich stali nestranní, náhodně vybraní lidé, kteří o věci předem nic nevěděli.

• grand jury (velká porota, zákon Jindřicha II. 1179, 12–23 porotců svolaných šerifem): rozhodla, zda důkazy odůvodňují obžalobu (true bill), nebo věc skončila (no bill),
• petty jury (malá porota, 12 mužů): po poučení soudcem rozhodla skutkovou otázku, soudce pak právní. Nejprve stačila většina, od 1357 jednomyslnost, od 1966 opět většina.

V trestním řízení rozhodovala porota jen tehdy, když se obžalovaný necítil vinen. Proces byl sporný (obžaloba × obhajoba s právními zástupci, křížový výslech), soudce dbal na přípustnost důkazů a ukládal trest. Odvolání v common law přezkoumávalo jen postup a právní otázky, ne výrok poroty. Porotní soudy (Courts of Assize) zasedaly v hrabstvích 3–4× ročně s pojízdným soudcem z Londýna.

Královský mír

King’s Peace: anglosaská zásada, že porušení míru krále je těžký zločin, který patří před královský soud. Původně se týkal činů v králově přítomnosti, na jeho statcích a silnicích, Jindřich II. ji rozšířil na celé království. Byla hlavním argumentem pro rozšiřování jurisdikce koruny a vznik common law.

Soudní soustava Anglie

Středověk: z královské rady (curia regis) se vydělily soudy, které tvořily páteř common law:

• Court of Common Pleas (soud obecných žalob, Westminster): spory mezi poddanými (dluhy, rušení držby),
• Court of King’s Bench (soud královy lavice): původně za přítomnosti krále, civilní i trestní jurisdikce a přezkum nižších soudů. Vzal Common Pleas část agendy díky porotě a žalobě assumpsit,
• Court of Exchequer (Komora šachové desky): spory koruny s poplatníky, kontrola účtů šerifů na stole rozděleném jako šachovnice,
• High Court of Chancery: soud lorda kancléře (equity),
• Sněmovna lordů: nejvyšší odvolací soud (od 17. století i vůči equity), soud pro impeachment a soud peerů.

Vedle toho působily vrchnostenské soudy (Court Baron, Court Leet), hrabské soudy, smírčí soudci (justices of the peace, laici bez platu, přebírali trestní agendu šerifů a zasedali 4× ročně jako Court of Quarter Sessions), církevní soudy (manželství, pozůstalosti) a mimořádné soudy Tudorovců a Stuartovců: Hvězdná komora (bez poroty, s torturou, proti zločinům proti státu) a Vysoká komise (náboženské delikty), obě zrušené 1641.

Reformy 19. století: Central Criminal Court Old Bailey (1834), hrabské soudy (County Courts, 1846) s profesionálním soudcem, Court of Probate a Court of Divorce (1857, manželství přestalo patřit církvi), a hlavně Judicature Acts (1873–1875): jednotný Nejvyšší soudní dvůr (Supreme Court of Judicature) s Vysokým soudním dvorem (High Court, kolegia královy lavice, kanceláře a pozůstalostí, rozvodů a námořních věcí) a Odvolacím soudem (Court of Appeal), vše podle common law i equity.

20. století: Administration of Justice Act (1970): oddělení High Court Queen’s Bench, Chancery a Family Division; Courts Act (1971): Crown Court pro závažné trestné činy (místo čtvrtletních a porotních soudů); nejnižší jsou Magistrates’ Courts.

Trust

Svěřenství: majetek drží správce (trustee), který ho spravuje v prospěch jiného (beneficiary). Předchůdcem byl středověký use: osoba (cestui que use) měla výnos z pozemků formálně převedených na jiného, čímž se vyhýbala lenním povinnostem. Zákon o užívání (Statute of Uses, 1535) Jindřicha VIII. tento obchvat potlačil, ale po zrušení vojenských lén (1660) se na půdě equity rozvinul trust. Uplatnil se v rodinných settlements (manželské svěřenství chránilo majetek ženy před manželem) a dodnes slouží neregistrovaným spolkům (kluby, odbory). Rozlišení legal × equitable ownership je kostrou anglického majetkového práva. Srov. Svěřenský fond.

Feudální pozemková držba (Anglie)

Od roku 1066 byl jediným vlastníkem půdy král, ostatní měli jen držbu (tenure). Lénu předcházel obřad livery of seisin.

• svobodná držba (free tenure, freehold):
  • církevní: frankalmoign (bez břemen, i bez trinoda necessitas, tj. oprava mostů, stavba hradů a vojenská služba), držba za duchovní služby,
  • vojenská (rytířská): serjeanty (přímo od krále; grand – čestné osobní služby, petit – dodávky zbraní či obilí) a chivalry (knight’s service; vykoupení vojenské povinnosti štítovným, scutage),
  • civilní socage: free socage (svobodní nešlechtici, zemědělské služby), villein socage (nevolníci s určenými povinnostmi),
• copyhold: závislá držba z vůle pána manoru (poddaní).

Manor se dělil na pachtovní bookland a dominikální půdu. Zákon o podmíněných darech (součást II. westminsterského statutu 1285) omezil dědění léna na vlastní potomky. Tenures Abolition Act (1660) zrušil vojenskou lenní držbu a vše přeměnil v socage.

Smlouvy v common law

Common law rozlišovalo smlouvu pod pečetí (deed), soudně vymahatelnou, a jednoduchou bezformální smlouvu (ústní či písemnou bez pečeti). Vymahatelnost jednoduchých smluv přinesla až žaloba assumpsit („zavázal se, slíbil“) u soudu královy lavice, vyvinutá z žaloby trespass on the case (náhrada škody z nedbalosti); fikcí, že každý dlužník slíbil dluh zaplatit, jí King’s Bench převzal i vymáhání dluhů. Podmínkou platnosti se stala consideration (protiplnění, důvod závazku). Bez vymahatelnosti jednoduchých smluv by se nemohlo rozvinout obchodní právo.

Právnické profese v Anglii

Ve středověku soudili často úředníci bez právnického vzdělání, univerzity (Oxford, Cambridge) učily římské a kanonické právo, uplatňované jen u církevních a admiralitních soudů (advocates, proctors). Common law se učilo v praxi:

• apprentices-at-law (od 1280) sledovali soudy ve Westminsteru, z úspěšných se stávali serjeants-at-law (cech řečníků, z nichž král jmenoval soudce),
• attorneys zastupovali klienta (zákon o jejich odbornosti 1402), v 19. století splynuli se solicitors,
• Inns of Court (14. století: Middle Temple, Inner Temple, Lincoln’s Inn, Gray’s Inn) se z ubytování soudců staly právnickými učilišti s výukou procesního práva; absolventi za „závorou“ (bar) jsou barristers,
• King’s Counsel (od Stuartovců) hájili zájmy koruny a od 1670 měli přednost před serjeants při jmenování do funkcí.

Dodnes platí dělení na solicitora (příprava případu, kontakt s klientem) a barristera (vystupování před vyššími soudy); soudci se jmenují z řad zkušených barristerů.

Ústavní vývoj Anglie

• Magna Charta (1215) viz Magna Charta Libertatum,
• parlament: Oxfordské provize (1258, Simon z Montfortu, kontrola krále radou baronů), Montfortův parlament (1265, i rytíři hrabství a zástupci měst), vzorový parlament Edvarda I. (1295) a statut De tallagio non concedendo (1297, daně jen se souhlasem parlamentu). Od 1343 dvě komory: Sněmovna lordů a Dolní sněmovna (2 rytíři za hrabství, 2 měšťané za město, předseda speaker). Parlament získal finanční, zákonodárnou i soudní pravomoc: impeachment (Dolní sněmovna obžalovává, lordi soudí) a bill of attainder (trest uložený zákonem bez soudu, i proti politickým odpůrcům, např. T. More, lord Strafford),
• Jindřich VIII.: využití práva k upevnění moci, Star Chamber, anglikánská církev,
• Karel I.: Petition of Right (1628: daně jen se souhlasem parlamentu, nikdo nesmí být uvězněn bez soudu, proti válečnému právu v míru a ubytovávání vojáků), vláda bez parlamentu (1629–1640), krátký a dlouhý parlament (1640): Tříletý zákon (1641, svolávání nejméně jednou za 3 roky), zrušení Hvězdné komory a Vysoké komise (1641), Velká remonstrance (1641), občanská válka (1642–1651) kavalírů a „kulatohlavců“, New Model Army, Prideova čistka a kusý parlament (Rump), poprava krále (30. 1. 1649). Radikální levelleři předložili Agreement of the People (1647),
• republika: Cromwell, Instrument of Government (1653), jediná psaná ústava Anglie, armáda jako opora režimu,
• restaurace (1660): Bredská deklarace, zákon o amnestii, Clarendonův kodex (1662, výsady anglikánské církve), zákon o služební přísaze (Test Act, vyloučení katolíků z úřadů), vznik stran whigů a toryů, Habeas Corpus Act (1679),
• slavná revoluce (1688–1689): svržení Jakuba II., Vilém III. a Marie II., Bill of Rights (1689), Act of Settlement (1701),
• unie: Wales (1535, 1542), Skotsko (1707) → Velká Británie (personální unie od 1603), Irsko (1800) → Spojené království,
• 18.–19. století: z tajné rady (Privy Council) vznikl kabinet; Hannoverští mu přestali předsedat a Walpole prosadil, že kabinet se skládá jen z členů parlamentu a odstupuje po ztrátě většiny v Dolní sněmovně (od individuální ke kolektivní odpovědnosti), westminsterský model, Septennial Act (1716, sedmileté volební období), suverenita parlamentu (Blackstone), volební reformy: 1832 (zrušení „shnilých městeček“, přerozdělení mandátů), chartisté a People’s Charter (1838–1848), 1867 (Disraeli, volební právo pro městské dělníky), tajné hlasování (1872), 1884–1885 (jednomandátové obvody), reforma samosprávy měst (1835) a hrabství (volené county councils, 1888), Benthamovo kodifikační hnutí, reforma soudnictví (Soudní výbor Tajné rady 1833, Common Law Procedure Act 1854), tovární zákony (1802, Factory Act 1833, desetihodinový zákon 1847), Penal Servitude Act (1857), Matrimonial Causes Act (1857), zákony o společnostech (1856, 1862), Trade Union Act (1871).

Magna Charta Libertatum

Velká listina svobod (1215): výsledek sporu krále Jana Bezzemka s barony. Omezila královskou moc a podřídila krále zákonu: daně jen se souhlasem rady, žádné uvěznění bez zákonného soudu rovných. Od 17. století byla základem ústavního vývoje, od 19. století nástrojem ochrany jednotlivce. Původně ale šlo o výsady baronů: jednotné míry a váhy, svobodný vstup kupců, potvrzení práv měst, soud baronů jen soudem rovných, zákaz sáhnout na svobodu, život a majetek barona bez soudu, stálé sídlo královského soudu ve Westminsteru a výbor 25 baronů oprávněný vystoupit proti králi i ozbrojeně. Rytířům přinesla jen záruku, že se od nich nebude chtít víc služeb.

Habeas Corpus Act

Zákon z roku 1679 chránící před svévolným zadržením: zadrženého je třeba předvést před soudce, který posoudí zákonnost uvěznění, a nejsou-li zákonné důvody, propustit ho. Reagoval na Stuartovce, kteří věznili odpůrce bez soudu; prosadil ho whigovský parlament na ochranu svých poslanců. Velitel věznice musel zadrženého předvést do 36 hodin (jinak pokuta 100 liber), soud do 48 hodin rozhodl o propuštění, propuštění na kauci nebo ponechání ve vazbě. Osvobozeného nešlo zadržet znovu ze stejného důvodu a soudce nesměl vydání writu habeas corpus odmítnout. Princip habeas corpus inspiroval právní systémy po celém světě.

Bill of Rights

Listina práv (1689) po slavné revoluci: Vilém III. Oranžský a Marie II. přijali trůn za podmínek respektování parlamentu („panovník panuje, ale nevládne“). Král bez souhlasu parlamentu nesmí pozastavovat ani měnit zákony, vybírat daně ani držet stálou armádu v míru. Dále pravidelné svolávání parlamentu, svoboda parlamentní rozpravy, svobodné volby, zákaz krutých trestů a nadměrných kaucí, právo petice a zákaz katolíků na trůnu. Americký Bill of Rights (1791) je soubor prvních deseti dodatků ústavy USA.

Act of Settlement

Zákon o nástupnictví (1701): upravil nástupnictví na trůn (protestantští Hannoverští) a spolu s Bill of Rights dal základ konstituční monarchii. Dále omezil moc krále: ministerská odpovědnost, neslučitelnost úřadů s poslaneckým mandátem a neodvolatelnost soudců (s výjimkou rozhodnutí parlamentu), čímž soudci přestali být služebníky krále.

Suverenita parlamentu

Svrchovanost parlamentu (sovereignty of Parliament): parlament (král, lordi a obce společně) může přijmout či změnit jakýkoli zákon a žádný orgán ho nemůže zrušit. Klasicky ji formuloval W. Blackstone v Komentářích k zákonům Anglie: parlament „může vše, kromě přeměny muže v ženu a ženy v muže“. Již po roce 1660 platilo, že královské prerogativy nemohou zvrátit zákon parlamentu. Ve 20. století ji omezilo členství v EHS (Factortame) a fakticky převaha kabinetu.

Spojené království ve 20. století

• Parliament Act 1911: Sněmovna lordů ztratila veto u finančních zákonů (o tom, co je finanční zákon, rozhoduje speaker), u ostatních jen odklad na 2 roky (od 1949 na 1 rok), volební období zkráceno na 5 let; od 1911 mají poslanci plat,

• volební právo: zákon o zastoupení lidu (1918: muži od 21, ženy od 30 let s cenzem), rovnost 1928,

• Westminsterský statut (1931): legislativní suverenita dominií (Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická unie, Irsko, Newfoundland), anglo-irská dohoda (1922),

• appeasement (Chamberlain, Mnichov 1938),

• sociální stát: Attleeho labouristická vláda, NHS (1948),

• trestní právo: Homicide Act (1957), zrušení trestu smrti (1965, trvale 1969), alternativní tresty (1972),

• Sněmovna lordů a parlament: doživotní peerové (1958), Peerage Act (1963): možnost vzdát se dědičného titulu a dědičné peerky ve sněmovně; zrušení výsady peerů být souzen sněmovnou. Parlamentní ombudsman (od roku 1967) přijímá stížnosti jen prostřednictvím poslance. Volební právo od 18 let (1969), většinový systém, vláda kabinetu se silným premiérem a stínovým kabinetem opozice,

• EHS (1972): přímý účinek evropského práva a omezení parlamentní suverenity (Factortame, 1990/91),

• Thatcherová (1979–1990): privatizace, omezení odborů (Employment Acts, Trade Union Act 1984),

• Blair: Human Rights Act (1998) inkorporující EÚLP, devoluce (1998), Velkopáteční dohoda, protiteroristické zákony,

• Constitutional Reform Act 2005: Nejvyšší soud UK (od 2009),

• brexit: referendum 2016 (52 %), European Union (Withdrawal) Act 2018, odchod 31. 1. 2020.

Vznik USA

• kolonie: méně násilná kolonizace než španělská, common law jako základ, ale nikoli mechanicky převzaté, vliv mojžíšského práva a puritánské morálky. Každá kolonie měla vlastní právo. Nesvobodná práce (dočasná služba 4–7 let) nahrazená otroctvím (otrok jako věc, slave codes). Koloniální ústavnost (covenant, compact), Novoanglická konfederace (1643),
• konflikt s Británií: Otis a přirozená práva (1764), zákon o kolkovném (1765, zrušen 1766), Deklarační zákon (1766), donucovací („nesnesitelné“) zákony,
• 1. kontinentální kongres (1774), 2. kongres a Deklarace nezávislosti (4. 7. 1776),
• Články Konfederace (1777): volná konfederace, slabá centrální vláda bez exekutivy a daní,
• Nařízení o severozápadu (1787): zakládání nových států na rovnoprávném základě, zákaz otroctví na severozápadě,
• ústava USA (1787, účinná 1789): silnější federální vláda, tři moci (prezident, dvoukomorový Kongres, Nejvyšší soud), dělba moci a brzdy a protiváhy. Spor federalistů (Hamilton, Madison) a antifederalistů vyřešil Bill of Rights (1791).

Americký federalismus

Vývoj vztahu Unie a států:

• koloniální kořeny (autonomie kolonií, Novoanglická konfederace) → konfederace (1777) → federace (1787),
• spor o otroctví a státní suverenitu: Missourský kompromis (1820), kompromis 1850 a zákony o uprchlých otrocích, Kansas–Nebraska (1854), secese jižních států a Konfederace (Jefferson Davis),
• občanská válka (1861–1865): Prohlášení o osvobození (1863), Gettysburg, 13. dodatek (zrušení otroctví, 1865). Spor o suverenitu se vyřešil ve prospěch Unie,
• rekonstrukce: 14. dodatek (občanská práva, rovná ochrana) a 15. dodatek (volební právo bez ohledu na rasu), odpor Jihu (gramotnostní testy, dědečkovské klauzule) a segregace (Plessy v. Ferguson 1896: „odděleni, ale rovní“, Jim Crow),
• posilování federace ve 20. století: federální daň z příjmu (16. dodatek, 1913), New Deal, regulace obchodu a federální ochrana občanských práv.

Americký ústavní vývoj ve 20. století

• progresivní éra: Shermanův antimonopolní zákon (1890), Interstate Commerce Act (1887), 16. a 17. dodatek (1913: daň z příjmu, přímá volba senátorů), Keating-Owen Act (1916) a jeho zrušení soudem,
• prohibice (18. dodatek 1919, zrušena 21. dodatkem 1933), 19. dodatek (1920) volební právo žen, 20. dodatek (inaugurace 20. ledna),
• New Deal (F. D. Roosevelt): National Industrial Recovery Act (1933), Wagnerův zákon (1935), Social Security Act (1935), Fair Labor Standards Act (1938),
• 2. světová válka: Čtyři svobody, Lend-Lease, výkonné příkazy 8802 (nediskriminace) a 9066 (internace Japonců),
• studená válka: Trumanova doktrína, Marshallův plán, desegregace armády (1948), 22. dodatek (1951) omezil prezidenta na dvě období,
• hnutí za občanská práva: Brown v. Board of Education (1954, konec školní segregace), Little Rock (1957), afirmativní akce (1961, 1965), Civil Rights Act (1964), 24. dodatek (1964, zákaz volební daně), Voting Rights Act (1965), 25. dodatek (1967, nástupnictví prezidenta), Tonkinská rezoluce (1964).