Definice
Zajištění obligace (Řím) – Prostředky posilující postavení věřitele: osobní zajištění dlužníkem (závdavek, pokuta), třetí osobou (intercese, rukojemství) a věcné (zástavní právo).
Výklad v předmětech
Římské právo II
Zajištění obligace (Řím)
Prostředky, které posilují postavení věřitele pro případ nesplnění:
- osobní zajištění samotným dlužníkem: závdavek (arrha), smluvní pokuta (stipulatio poenae), uznání dluhu (constitutum debiti proprii), přísaha (u nezletilého),
- osobní zajištění třetí osobou (Intercese): dlužnická solidarita (závazek in solidum), rukojemství, constitutum debiti alieni, Mandatum qualificatum,
- věcné zajištění: zástavní právo (fiducia, pignus, hypotheca).
Utvrzení mělo dvojí účel: usnadnit vymáhání (oslabit ryze osobní ráz obligace: adstipulatio a věřitelská solidarita) a zajistit hospodářský efekt (osobní a věcné záruky). Adstipulator byl vedlejší věřitel, jemuž dlužník stipulací slíbil totéž co hlavnímu; mohl přijmout plnění, žalovat i prominout, jeho právo bylo akcesorické a zanikalo jeho smrtí. Věřitelská solidarita vznikala stipulací (dlužník jednou odpovědí na shodné otázky věřitelů), děděním či odkazem; splnění kterémukoli i litiskontestace s jedním zavazovaly ostatní (žaloba dalšího by byla agere de eadem re); vnitřní vypořádání určovala smlouva. Od zástavy přechází ručení z obligatio personae na obligatio rei.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Intercese, Rukojemství (Řím), Zástavní právo (Řím)