Právo – zápisky

Teorie práva I – Pojem práva

6 min čtení

Kapitola předmětu Teorie práva I

Obsah: teorie práva, právní jistota, pojem práva, objektivní a subjektivní právo, normativní systémy, právní stát, pozitivní a přirozené právo.

Teorie práva

Teorie práva lze chápat ve dvojím smyslu: praktickém a poznávacím.

  • Prakticky slouží k zajišťování bezrozpornosti a funkčnosti právního systému a posiluje princip právní jistoty.
  • Poznávací smysl: popisuje a vysvětluje systém pravidel, na kterých je právní řád vystavěn a která jej udržují v bezrozporném celku.

Princip právní jistoty

Princip je spojen se stabilitou práva a jeho výkladu, s jednotností a bezrozporností právního řádu, se srozumitelností a přístupností práva, s vyloučením nedůvodné retroaktivity (Pravá retroaktivita), s předvídatelností soudních rozhodnutí a s důvěrou v právo. Adresáti mají vědět, jak upravit své vzájemné poměry, a mají se moci domoci efektivní ochrany svých práv.

Podle Ústavního soudu má mít jednotlivec, „veden důvěrou v právo“, vždy alespoň rámcovou představu, zda je jednání, kterého se dopouští, právně dovolené, nebo zakázané (II. ÚS 566-05). Právní jistota se projevuje v tvorbě i v aplikaci práva. Soudy proto mají v podobných případech rozhodovat podobně (I. ÚS 420/09). Z právní jistoty plyne i Presumpce správnosti právních aktů.

Presumpce správnosti právních aktů

Dokud příslušný orgán autoritativně neprokáže opak, je právní akt (normativní i individuální) platný bez ohledu na své vady. Vadný akt proto musí být zrušen. Výjimkou je nicotný akt (paakt, zdánlivý akt), který v právním smyslu vůbec neexistuje a žádné účinky nemá. Princip plyne z principu právní jistoty a souvisí s důvěrou v právo.

Ústavní soud: i vadný akt je schopen vyvolat právní účinky, a jakmile nabude právní moci, je třeba se jím řídit, dokud není zrušen (IV. ÚS 150-01).

Právo

Pojem práva je těžké vymezit tak, aby definice spojila všechny jeho prvky a vlastnosti bez rozporů.

  • Pracovní definice kurzu: systém všeobecně závazných pravidel vytvořených nebo uznaných státem, která stát vynucuje vůči osobám, vůči kterým je schopen uplatnit moc, včetně toho, že jejich porušení trestá.
  • Ota Weinberger: souhrn právních norem platných v určitém státě, a to obecných pravidel (zákonů, nařízení) i individuálních aktů (rozsudků). Obojí tvoří právní řád.
  • Funkční pojetí: právo je způsob, kterým se používají a vynucují pravidla mezilidských vztahů.

Slovo „právo“ má více významů: Objektivní právo × Subjektivní právo, Heteronomní právo × Autonomní právo.

Objektivní právo

Souhrn nebo systém právních norem (právních norem). Podle Knappa nejde o odlišnou kvalitu norem (jako u dělení na veřejné a soukromé), ale o jinou perspektivu: objektivní právo jsou normy samy, subjektivní právo je možnost chovat se podle nich.

Subjektivní právo

Právní normou určená možnost chování nebo jednání právních subjektů, tedy oprávnění. Podrobně o obsahu, nároku a druzích viz Subjektivní právo.

Heteronomní právo

Právo, jehož tvůrce je odlišný od adresáta (typicky zákon vydaný státem). Opakem je Autonomní právo.

Autonomní právo

Právo, u něhož je normotvůrce totožný s adresátem: adresáti si pravidla stanoví sami (typicky smlouvou). Uplatní se hlavně v soukromém právu díky dispozitivnosti (Metoda právní regulace).

Normativní systém

Právo není izolované. Vedle něj existují jiné normativní systémy (morální, společenské, náboženské, sportovní normy), které se s ním prolínají v předmětu regulace, tedy v lidském jednání.

Příklad prolínání: Nejvyšší soud považuje pravidla lyžařské federace FIS za závazná pro lyžaře na sjezdovce, ač nejsou právním předpisem (25 Cdo 1506/2004).

Právní stát

Stát právo vytváří, uplatňuje a bývá i jeho adresátem. V právním státě nemůže jednat jinak, než jak mu ukládají právní normy: státní moc lze realizovat jen na základě a v mezích práva. Jde o převahu práva nad státem.

Projevy:

Právo, kterým je stát vázán, musí mít určité kvality: být předvídatelné, srozumitelné a chránit před silou veřejné moci. Materiální pojetí: právo a spravedlnost nejsou zákonodárci k dispozici. Spolkový ústavní soud odepřel nacistickým „právním“ předpisům platnost, protože zjevně odporovaly základním principům spravedlnosti (Alexy). Viz i Lex iniusta non est lex.

Princip legality

Vláda práva (rule of law), zákonnost: výkon veřejné moci je podřízen právním pravidlům, která jsou dána předem, jsou dostatečně obecná a jasná a vykládají a aplikují je právní profesionálové bez ohledu na skutečnosti bez právního významu (MacCormick, Veitch). Pro stát platí Enumerativnost veřejnoprávních pretenzí.

Legální licence

Každý může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy). Zásada platí pro jednotlivce, opakem pro stát je Enumerativnost veřejnoprávních pretenzí.

Enumerativnost veřejnoprávních pretenzí

Státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Orgán veřejné moci smí jen to, co mu zákon výslovně dovoluje. Protikladem pro jednotlivce je Legální licence.

Pozitivní právo

Systém (platných) pravidel jako projevů lidské vůle, která působí na adresáty, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na svou vůli. Je vytvořeno existujícím uznaným normotvůrcem, má určitou formu a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky. Je výsledkem rozumové a záměrné lidské aktivity, jeho vynucování je spojeno se státem a existuje, pokud platí.

Weyrovy znaky pozitivního práva: je výslovně stanovené, pochází od empirického normotvůrce, působí na společnost (fakticita), je změnitelné (s výjimkami) a je úmyslně stanovené.

Protikladem je Přirozené právo.

Přirozené právo

Non-pozitivní právo: pravidla, která nejsou vytvořena člověkem, ale mají právní význam. Jsou pokládána za neměnná a všem stejná, obdobně jako přírodní zákony. Jsou stabilním prvkem proměnlivého právního systému, „modelem“ pozitivního práva. Pro svůj obsah (dobrý, správný, spravedlivý) mohou ovlivňovat pozitivní právo i závěry o jeho existenci. Často se jim přisuzuje božská podstata.

  • Cicero: vlastní všem lidem, neomezené na místo; v souladu s rozumem a k použití je není třeba vykládat; pevně zasazené do přírody; neměnné v prostoru a čase; nelze je nahradit ani odstranit.
  • Hugo Grotius: přirozené právo je natolik racionální, že nepotřebuje božský původ. Základní pravidla: nezmocnit se toho, co patří jiným; vrátit cizí věc i s přínosem; plnit sliby a napravit zaviněné škody; uznat, že některé činy zaslouží trest.

Poměr k pozitivnímu právu: zda je norma platná jen podle formálních (pozitivistických) kritérií, nebo musí být i spravedlivá (Lex iniusta non est lex × Dura lex, sed lex).

V judikatuře: NSS (3 Ads 27/2003) chápe přirozené právo jako právo existující nezávisle na státu, které v demokraciích našlo výraz i v psaném právu. Podle ÚS (Pl. ÚS 19/08) stát práva přirozenoprávního původu nepřiznává, jen se hlásí k jejich garanci. NS (28 Cdo 873/2008) naopak odmítl obejít jednoznačné vymezení oprávněných osob v restitučním zákoně odkazem na přirozené právo.

Lex iniusta non est lex

„Nespravedlivý zákon není zákonem.“ Vyjadřuje přirozenoprávní požadavek, aby platnost normy závisela i na její spravedlnosti, nejen na formálních kritériích. Protiváhou je Dura lex, sed lex.

Dura lex, sed lex

„Tvrdý zákon, ale zákon.“ I tvrdý zákon, který působí křivdy, je stále zákonem a má se dodržovat. Vyjadřuje pozitivistický postoj, protiváhu k Lex iniusta non est lex.

Graf

Příchozí odkazy