Právo – zápisky

Delictum

1 min čtení

Definice

Delictum – Soukromý delikt: vědomý škodlivý zásah do právní sféry jiné osoby, stíhaný soukromou žalobou poškozeného na pokutu či náhradu; protikladem je veřejný zločin (crimen).

Výklad v předmětech

Římské právo II

Delictum

Soukromý delikt: vědomý a škodlivý zásah do právní sféry jiné soukromé osoby, se kterým je spojena povinnost zaplatit pokutu nebo nahradit újmu. Je zdrojem obligationes ex delicto (ex maleficio). Stíhá se soukromou žalobou poškozeného.

Protikladem je crimen (veřejný zločin): stíhá se ve veřejném řízení (iudicia publica) podle zákonů o veřejných soudech (lex Iulia maiestatis, de adulteriis, Cornelia de sicariis et veneficis…) a obžalobu zpravidla může podat kdokoli z lidu. Srov. rozlišení veřejného a soukromého práva.

Římští právníci věnovali soukromým deliktům mnohem víc pozornosti než crimina: trestní právo pokládali za sféru státní a politickou (v Digestech jen knihy 47 a 48). V klasické době bylo rozlišení crimen × delictum jasné, poklasická doba je stírala. Delikty byly typizované; teprve poklasické a justiniánské právo projevuje tendenci k obecné odpovědnosti za každý protiprávní čin. Ius civile znalo tři delikty (Furtum, Damnum iniuria datum, Iniuria), praetor v 1. stol. př. Kr. připojil Vis ac metus a Dolus.

Předpoklady odpovědnosti:

  • typová vázanost (numerus clausus deliktů, srov. nullum crimen sine lege),
  • Deliktní způsobilost (osoba sui iuris a duševně způsobilá; za podřízené Noxae datio),
  • objektivní protiprávnost (vylučuje ji krajní nouze, nutná obrana, výkon vlastního práva),
  • zavinění (u většiny deliktů úmysl, u damnum iniuria datum i nedbalost), příčinná souvislost a škoda vyjádřitelná v penězích (Interesse).

Vývoj: talio (oko za oko) → pevné pokuty (LDT) → poenální žaloby → reipersekutorní náhrada škody.

Odkaz na původní dokument

Souvislosti

Graf

Příchozí odkazy