Kapitola předmětu Římské právo II
Obsah: soukromý delikt a veřejný zločin, předpoklady deliktní odpovědnosti, deliktní žaloby, civilní delikty (furtum, rapina, iniuria, damnum iniuria datum), praetorské delikty a kvazidelikty.
Delictum
Soukromý delikt: vědomý a škodlivý zásah do právní sféry jiné soukromé osoby, se kterým je spojena povinnost zaplatit pokutu nebo nahradit újmu. Je zdrojem obligationes ex delicto (ex maleficio). Stíhá se soukromou žalobou poškozeného.
Protikladem je crimen (veřejný zločin): stíhá se ve veřejném řízení (iudicia publica) podle zákonů o veřejných soudech (lex Iulia maiestatis, de adulteriis, Cornelia de sicariis et veneficis…) a obžalobu zpravidla může podat kdokoli z lidu. Srov. rozlišení veřejného a soukromého práva.
Římští právníci věnovali soukromým deliktům mnohem víc pozornosti než crimina: trestní právo pokládali za sféru státní a politickou (v Digestech jen knihy 47 a 48). V klasické době bylo rozlišení crimen × delictum jasné, poklasická doba je stírala. Delikty byly typizované; teprve poklasické a justiniánské právo projevuje tendenci k obecné odpovědnosti za každý protiprávní čin. Ius civile znalo tři delikty (Furtum, Damnum iniuria datum, Iniuria), praetor v 1. stol. př. Kr. připojil Vis ac metus a Dolus.
Předpoklady odpovědnosti:
- typová vázanost (numerus clausus deliktů, srov. nullum crimen sine lege),
- Deliktní způsobilost (osoba sui iuris a duševně způsobilá; za podřízené Noxae datio),
- objektivní protiprávnost (vylučuje ji krajní nouze, nutná obrana, výkon vlastního práva),
- zavinění (u většiny deliktů úmysl, u damnum iniuria datum i nedbalost), příčinná souvislost a škoda vyjádřitelná v penězích (Interesse).
Vývoj: talio (oko za oko) → pevné pokuty (LDT) → poenální žaloby → reipersekutorní náhrada škody.
Actiones poenales
Deliktní (trestající) žaloby směřují k soukromé pokutě, často násobku hodnoty (duplum, triplum, quadruplum). Podle účelu se dělí na:
- actiones poenales: potrestání pachatele (actio furti),
- actiones rei persecutoriae: navrácení věci či náhrada škody (condictio furtiva),
- actiones mixtae: obojí (actio legis Aquiliae, actio vi bonorum raptorum).
Znaky:
- pasivní nezděditelnost: proti dědici pachatele jen po litiskontestaci, jinak nanejvýš do výše obohacení. Aktivní zděditelnost s výjimkou actiones vindictam spirantes („dýchajících pomstou“, např. actio iniuriarum),
- kumulativnost: kolik pachatelů, tolik žalob a pokut v plné výši. Plnění jednoho neosvobozuje ostatní,
- noxalita: za delikt podřízeného odpovídá nositel moci, který se může zprostit vydáním pachatele (Noxae datio),
- časová uplatnitelnost: civilní delikty jsou zpravidla actiones perpetuae (nepromlčitelné), praetorské annales (jeden rok, pak jen na obohacení, in id quod ad eum pervenit),
- odsouzení bývá infamující.
Noxae datio
Vydání pachatele: za delikt osoby alieni iuris (syna, otroka) nebo zvířete odpovídá nositel moci. Může buď zaplatit pokutu, nebo se odpovědnosti zprostit vydáním pachatele poškozenému (noxae deditio), u otroka i mrtvého. Platí noxa caput sequitur (odpovědnost jde s pachatelem k novému pánovi). Jde o příklad facultas alternativa.
Furtum
Furtum est contrectatio rei fraudulosa lucri faciendi gratia vel ipsius rei vel etiam usus eius possessionisve (krádež je podvodné nakládání s věcí s úmyslem obohatit se věcí samou, jejím užíváním nebo držbou). Nejstarší civilní delikt, původně jen odnesení cizí věci (ferre). Definice pochází od Paula. Pojem je velmi široký (za republiky i loupež a zčásti podvod): zahrnuje i zpronevěru a neoprávněné užívání (furtum usus, např. depozitář věc užívá) či držbu (furtum possessionis, vlastník odejme věc zástavnímu věřiteli či uživateli: krádež věci vlastní). Krádeží je i zatajení nalezené věci a vědomé přijetí nedluhu.
Podmínky: objektivně contrectatio (skutečné nakládání s cizí movitou věcí, úmysl se musí projevit navenek). Předmětem může být i svobodný člověk alieni iuris. Nelze ukrást nemovitost (jen ztráta držby, interdictum quod vi aut clam), res nullius (derelinkvované věci), věc posvátnou (crimen sacrilegii) ani státní (crimen peculatus), subjektivně animus furandi (úmysl, z nedbalosti krádež nelze spáchat) a animus lucri faciendi (úmysl obohatit se). Nekrade, kdo se zmocní vlastní věci v domnění, že je cizí. Na pohnutce nezáleží (i kdo chce věc darovat, krade).
Formy a pokuty:
- furtum manifestum (dopadení při činu): LDT tělesný trest, praetor quadruplum,
- furtum nec manifestum: duplum,
- furtum conceptum (věc nalezena u někoho při prohlídce za svědků) a oblatum (podstrčení kradené věci): triplum,
- furtum prohibitum (bránění v prohlídce): quadruplum. Obřadná prohlídka lance et licio byla podle Gaia směšná.
Za císařství se kvalifikované krádeže (noční, v lázních, krádež dobytka abigeatus) staly veřejnými zločiny. Zloděje bylo dovoleno zabít, bránil-li se zbraní, a zloděje nočního (LDT).
Ochrana (kumulativně):
- actio furti: poenální a infamující. Aktivně legitimován je každý, kdo má právní zájem, aby věc nebyla ukradena (vlastník, držitel v dobré víře, věcně oprávněný i obligačně oprávněný, který odpovídá za custodia, např. komodatář, krejčí, valchář). Pasivně pachatel i každý, kdo pomohl radou či skutkem (kumulativně). Proti dědicům se neuplatní,
- condictio ex causa furtiva: reipersekutorní, na vrácení věci a plnou náhradu (i zničené věci, fur semper in mora), konkuruje s ní rei vindicatio. Může ji použít jen vlastník (z ostatních jen zástavní věřitel). Je pasivně zděditelná,
- vedle toho vlastník rei vindicatio nebo actio Publiciana.
Kradená věc (res furtiva) nemůže být vydržena.
Rapina
Loupež: odnětí movité věci násilím, do 1. stol. př. Kr. posuzované jako obyčejná krádež. V době občanských válek zavedl praetor Terentius Lucullus (76 př. n. l.) žalobu pro krádež či škodu způsobenou hominibus coactis (srocením lidí). Časem se actio vi bonorum raptorum stala obecnou žalobou na krádež spojenou s násilím a interpretace oddělila loupež jako samostatný delikt. Uplatňuje se intra annum utilem do roka na quadruplum (v němž je obsažena i hodnota věci, žaloba je mixta), po roce na simplum. Proti dědicům pachatele se nepovolovala. Obdobné žaloby se dávaly při krádeži za přitěžujících okolností (požár, zřícení domu, ztroskotání lodi). Vedle toho lze použít condictio furtiva (rapina je původně krádež).
Iniuria
Urážka v širokém smyslu: zásah do tělesné i osobnostní integrity (na těle, na cti). Podstatný je úmysl urazit (animus iniuriandi). Urážka může být přímá i nepřímá (na dětech, manželce, rodičích, i urážkou otroků).
- LDT: malum carmen (zlořečení, magie, trest smrti), membrum ruptum (zmrzačení, odveta talio, nedošlo-li ke smíru), os fractum (zlomení kosti, 300 assů u svobodného, 150 u otroka), iniuria (menší útok, 25 assů). Pevné pokuty znehodnotila inflace,
- praetor: actio iniuriarum aestimatoria: poškozený škodu sám ocení, soudce (rekuperátoři) rozhodne podle slušnosti (quantum aequum et bonum videtur). Zahrnuje i slovní a písemné snížení cti, posunky, pokřikování (convicium), útok na mravopočestnost (cudnost). Jurisprudence ji rozšířila i na bránění ve výkonu práv a v užívání věcí veřejných. Při určení pokuty se hledělo na intenzitu útoku, místo a postavení uraženého (Gai. 3, 225). Je infamující a vindictam spirans (aktivně i pasivně nezděditelná), promlčuje se za rok,
- lex Cornelia de iniuriis (81 př. n. l.): bití (pulsatio), mrskání (verberatio) a násilné vniknutí do domu (domum vi introire). Konkuruje s ní veřejnoprávní stíhání.
Damnum iniuria datum
Bezprávné poškození cizí věci podle lex Aquilia (286 př. n. l.), plebiscitu na návrh tribuna Aquilia, který jedním rázem nahradil starší kazuistickou úpravu (i LDT). Žaloba actio legis Aquiliae:
- 1. kapitola: zabití cizího otroka nebo stádního čtyřnohého zvířete: nejvyšší hodnota za poslední rok,
- 2. kapitola: vedlejší věřitel (adstipulator), který ke škodě hlavního věřitele dluh prominul (později kryto actio mandati),
- 3. kapitola: jiné poškození cizí věci pálením, lámáním, ničením (urere, frangere, rumpere), zranění otroka či zvířete: nejvyšší hodnota za posledních 30 dní. Možná byla připojena dodatečně.
Předpoklady: škoda (damnum), protiprávnost (iniuria), zavinění (úmysl i nedbalost, culpa in faciendo: in lege Aquilia et levissima culpa venit), příčinná souvislost a původně přímé tělesné působení (corpore corpori). Jurisprudence a praetor rozšířili ochranu (actio utilis, actio in factum):
- damnum corpori non corpore datum: škoda na věci, ne však tělem (zavře zvíře a nechá je pojít hladem),
- damnum non corpore nec corpori datum: ani tělem, ani na věci (pustí zvíře z ohrady a ono uteče).
Iniuria znamenala původně zlý úmysl, interpretace ji rozšířila na nedbalost, která musela spočívat v konání (culpa in faciendo, kulpa akvilská). Opomenutí stačilo jen tehdy, navazovalo-li bezprostředně na pozitivní čin (lékař provede operaci a pak se o pacienta nestará). Na lex Aquilia navázala jurisprudence propracováním nauky o příčinné souvislosti a pojmu nedbalosti, nárok se postupně měnil v náhradu škody (actio mixta).
Aktivně legitimován byl původně jen vlastník, actio utilis dostal držitel v dobré víře a zástavní věřitel. Za zranění svobodného člověka původně žaloba nebyla, actio utilis později dostal otec za zranění syna (ušlé služby, náklady léčení).
Při popření se žaloba zdvojnásobuje (lis infitiando crescit in duplum).
Starší LDT žaloby: actio de pauperie (škoda způsobená zvířetem), actio de pastu (spasení cizího pozemku) a actio de arboribus succisis (pokácení stromů).
Praetorské delikty
Delikty uznané praetorským ediktem, žaloby jsou zpravidla roční (annales):
- Dolus (podvod): actio doli (subsidiární, infamující, arbitraria: praetor vyzve k vydání nabytého, jinak náhrada škody, po roce jen obohacení), exceptio doli,
- Vis ac metus (výhrůžka): actio quod metus causa (proti každému, kdo měl z vynuceného jednání prospěch, arbitraria, na quadruplum, po roce simplum), exceptio metus, restitutio in integrum,
- calumnia: podání žaloby za úplatek (quadruplum),
- sepulchrum violatum: porušení hrobu či práva pohřbít (actio popularis, 100 000 sesterciů),
- corruptio servi: morální zkažení cizího otroka (duplum),
- album corruptum: poškození magistrátské vyhlášky,
- žaloba propuštěnce proti patronovi pro předvolání bez svolení praetora.
Kvazidelikty
Obligationes quasi ex delicto: kategorie vytvořená poklasickou jurisprudencí jako paralela kvazikontraktů. Situace se podobá deliktu, ale chybí některý podstatný znak, obvykle zavinění: odpovědnost vzniká bez vlastního zavinění odpovědné osoby (objektivní odpovědnost), často za jiného. Instituce (4, 5) to vysvětlují tak, že soudce, který vynesl nespravedlivý rozsudek, se nějak provinil, byť z nezkušenosti, a obyvatel bytu velmi často odpovídá za cizí provinění (otroků či svobodných).
- effusum vel deiectum: za věci vylité či vyhozené z bytu na ulici odpovídá obyvatel bytu (duplum škody, při usmrcení svobodného actio popularis 50 000 sesterciů),
- positum aut suspensum: za věci postavené či zavěšené, které hrozí pádem (actio popularis 10 000 sesterciů),
- actio contra nautas, caupones, stabularios: lodníci, hostinští a majitelé stájí odpovídají za škodu či krádež na vnesených věcech způsobenou svými lidmi (culpa in eligendo, srov. receptum), na duplum. Za krádeže samotných hostů neodpovídali. Poškozený mohl žalovat buď podnikatele z kvazideliktu, nebo pachatele z deliktu,
- iudex qui litem suam fecit: soudce, který porušením povinností („učinil spor svým“) způsobil straně škodu,
- zeměměřič, který udal nesprávnou výměru (actio adversus mensorem),
- znalec, který uvedl nesprávné údaje o míře či počtu.