Kapitola předmětu Římské právo I
Obsah: služebnosti (obecně, pozemkové, osobní), superficies, emfyteuze, zástavní práva.
Věcná práva k věci cizí
Věcná práva k věci cizí: omezená věcná práva, která oprávněnému dávají částečné právní panství nad věcí, jež patří někomu jinému. Patří sem Služebnosti, Superficies, Emfyteuze a zástavní práva. Omezují vlastnictví, které se po jejich zániku díky elasticitě obnoví v plném rozsahu (Vlastnictví).
Služebnosti
Servitutes: věcná práva k cizí věci, která omezují vlastníka ve prospěch jiného pozemku či osoby. Obecné zásady:
Dělí se na Pozemkové služebnosti a Osobní služebnosti.
Výkon a „držba“ služebnosti: vydržení služebností odstranil už za republiky lex Scribonia a klasici výkon služebnosti za držbu nepovažovali. Praetor však výkon pozemkových služebností chránil interdikty, pokud oprávněný prokázal výkon v určitém období (např. v posledním roce), a poživatele chránil obdobou interdictum unde vi a uti possidetis utile. Gaius proto mluví o poživateli „jakoby měl držbu“; odtud pojmy quasi possessio (stačí jediný výkon s možností opakování) a iuris possessio (držba práva jako nehmotné věci).
Vznik:
- právním jednáním vlastníka služebné věci (kviritského u civilních služebností): venkovské polní služebnosti mancipací („právo chodit po korneliovském pozemku mi bylo převedeno tímto kovem a vahami“), všechny služebnosti in iure cessio; při mancipaci pozemku si mohl převodce služebnost vyhradit (deductio servitutis) nebo zřídit nabyvateli služebnost k jinému svému pozemku (impositio); na případ smrti vindikačním legátem,
- neformálně z provinční praxe pactionibus et stipulationibus (dohoda a stipulační slib, že vlastník nebude výkon rušit) a quasi traditio (per traditionem et patientiam: vlastník ze spravedlivého důvodu dovolí faktický výkon); v justiniánském právu převládly tyto neformální způsoby,
- adiudikací při dělení společné věci,
- vydržením (v plné míře až u Justiniána, s titulem a dobrou vírou).
Zánik: zánikem služebné či panující věci nebo změnou její podstaty, splynutím (confusio, u požívacího práva consolidatio; neobnoví se ani dalším zcizením), smrtí a capitis deminutio oprávněného u ususfructus a usus, nevykonáváním (non usus: 1/2 roky, u Justiniána 10/20 let; neplatí pro habitatio a operae). Nevykonávání nenastalo, vykonal-li služebnost za oprávněného kdokoli jiný.
Nemini res sua servit
Nikomu neslouží jeho vlastní věc: služebnost nemůže váznout na vlastní věci oprávněného. Splynutím vlastnictví sloužícího a panujícího pozemku (confusio) služebnost zaniká.
Servitus in faciendo consistere nequit
Služebnost nemůže spočívat v konání: povinný musí jen něco strpět (pati) nebo se něčeho zdržet (non facere), nikoli aktivně konat. Výjimkou je servitus oneris ferendi (Pozemkové služebnosti).
Servitutibus civiliter utendum est
Služebnosti je třeba vykonávat šetrně: oprávněný má vykonávat služebnost tak, aby co nejméně zatěžoval sloužící věc.
Pozemkové služebnosti
Servitutes praediorum: služebnost pozemku panujícího (praedium dominans) vůči pozemku sloužícímu (serviens). Znaky:
- jsou lukrativní (bezplatné), trvalé (Justinián připustil rozvazovací podmínku) a nedělitelné,
- převádějí se jen spolu s pozemkem,
- nejstarší venkovské (via, iter, actus, aquaeductus) jsou res mancipi, pozdější nec mancipi se zřizovaly in iure cessio, za Justiniána i tradicí.
Druhy: Venkovské služebnosti a Městské služebnosti.
Nabytí: Vydržení služebností zakázala Lex Scribonia (3. st. př. n. l.). Dále deductio servitutis (zcizitel si při převodu pozemku služebnost vyhradí), impositio servitutis (zřízení ve prospěch nabyvatele), Adiudicatio a legatum per vindicationem.
Zánik: nevykonáváním (2 roky, Justinián 10/20 let), opačným jednáním než při zřízení, splynutím (confusio), vzdáním se (remissio).
Ochrana: vindicatio servitutis (za Justiniána actio confessoria) k uznání služebnosti, actio negatoria servitutis proti tomu, kdo si služebnost osobuje, dále Cautio damni infecti, operis novi nuntiatio (zákaz nové stavby) a interdikta (de cloacis, de fonte …).
Venkovské služebnosti
Servitutes praediorum rusticorum (polní):
- iter: stezka, přecházet pěšky a jezdit na koni,
- actus: hnát dobytek (zahrnuje iter),
- via: cesta, přejíždět s nákladem (zahrnuje iter i actus),
- aquaeductus: vést vodu stavbou k tomu určenou,
- aquae haustus: nabírat a odnášet vodu,
- pecoris ad aquam appulsus: hnát dobytek k napajedlu,
- ius pascendi: pást,
- další: těžit písek, kámen, dřevo, pálit vápno, plout po cizí nádrži, povinnost přijímat dešťovou vodu z výše položeného pozemku.
Městské služebnosti
Servitutes praediorum urbanorum vznikly s rozvojem měst:
- altius non tollendi: nestavět nad určitou výši (kvůli světlu),
- oneris ferendi: opřít stavbu o cizí zeď či sloup. Povinný musí oporu udržovat, což je výjimka ze zásady Servitus in faciendo consistere nequit,
- tigni immittendi: zapustit trám do cizí zdi,
- luminis immittendi: prorazit okno v cizí zdi,
- ne luminibus officiatur: neodnímat světlo,
- další: neodnímat vyhlídku (ne prospectui offendatur), balkon či střecha nad sousedovým pozemkem, vedení páry z lázní, svádění dešťové vody, vhánění kouře.
Osobní služebnosti
Servitutes personarum: vázány na oprávněnou osobu. Znaky:
- časově omezené: zanikají smrtí oprávněného, u právnických osob trval usufructus nejvýše 100 let (od císařství),
- nepřevoditelné. Lze však postoupit výkon práva.
- alimentační povaha (zabezpečení osoby) a lukrativní (bezplatné).
Druhy: Usus, Ususfructus, quasi ususfructus, justiniánské Habitatio a Operae servorum vel animalium.
Usus
Užívací právo: oprávněný smí cizí věc užívat a plody brát jen pro svou osobní potřebu.
Ususfructus
Požívací právo: právo užívat cizí věc a brát z ní plody (ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia). Vzniklo od 3. st. př. n. l. hlavně k zajištění vdovy odkazem (legatum sinendi modo, později per vindicationem).
- předmětem jsou nezuživatelné a plodonosné věci,
- usufruktář nabývá plody perceptí (sklizní, Nabytí plodů),
- salva rerum substantia: musí zachovat hospodářské určení věci a starat se jako dobrý hospodář,
- usufruktář je detentor (Detence),
- cautio usufructuaria: praetorská stipulace, že věc řádně vrátí.
Zvláštní druhy: quasi ususfructus: k celé pozůstalosti nebo její části (SC za Tiberia), za Justiniána i ke zuživatelným věcem. Usufruktář se stal jejich vlastníkem a zaručil se, že vrátí stejné množství téhož druhu (žalovatelné condictio). Výkon požívacího práva lze postoupit, i úplatně. Končí nejpozději smrtí usufruktáře.
Ochrana: vindicatio ususfructus (i proti vlastníkovi), za Justiniána actio confessoria, interdictum quem usumfructum (na vydání pozemku).
Habitatio
Právo bydlet v cizím domě či bytě (Justinián). Oprávněný mohl ubytovat i další osoby, i za úplatu. Původně šlo o formu usus / usufructus.
Operae servorum vel animalium
Právo na práci cizího otroka nebo zvířete (Justinián). Na rozdíl od jiných osobních služebností přechází i na dědice oprávněného. Původně šlo o formu usus / usufructus.
Superficies
Právo stavby: jiná osoba než vlastník pozemku smí na pozemku postavit a vlastnit stavbu. Původně šlo o právo směnárníků zřídit za úplatu (solarium) krámek na veřejném pozemku. Vlastníkovi patří pozemek, stavebník (superficiarius) má se stavbou plnou dispozici (zcizit, zničit). Je to výjimka ze zásady Superficies solo cedit.
Vývoj: archaické právo: stavba patří vždy vlastníku pozemku. Klasické právo: základem je nájemní smlouva (obligace), praetor ale chránil stavebníka proti třetím osobám. Justinián: absolutní věcné právo sui generis, dědičné a zcizitelné.
Ochrana: interdictum de loco publico fruendo (proti rušení na veřejném pozemku), interdictum de superficiebus (oprávněný je chráněn jako držitel), actio superficiaria (in rem, proti třetím, Justinián).
Emfyteuze
Emphyteusis: dědičný pacht, věcné právo užívat cizí pozemek a brát z něj užitky jako vlastník.
Vývoj:
- ius in agro vectigali: censoři pronajímali státní (později obecní) půdu na 5, později až 100 let. Bylo možné ji zlepšovat. Při neplacení poplatku (vectigal) bylo možné pronájem odvolat. Praetor dával už v 1. st. př. n. l. věcnou žalobu.
- ius perpetuum: císařství, pozemky fisku, neměnný poplatek (canon),
- ius emphyteuticarium: císařské pozemky,
- emphyteusis: za Zenona (konec 5. st.) ji mohli zřizovat i soukromníci.
Obsah (Justinián: absolutní věcné právo odlišné od vlastnictví):
- emfyteuta nabývá plody separací (Nabytí plodů),
- pozemek smí zlepšit, ne zhoršit. Trvalé škody nese vlastník, dočasné emfyteuta.
- platí ročně neměnný poplatek (canon, pensio),
- má obdobu všech žalob vlastníka (actiones utiles),
- právo je dědičné a zcizitelné, ale emfyteuta musí zcizení oznámit. Vlastník má předkupní právo, a pokud ho nevyužije, náleží mu 2 % z ceny (laudemium).
Zrušení: neplacení poplatku či daní 3 roky, závažné nebo opakované zhoršování pozemku, neoznámení zcizení, nezaplacení laudemia.
Zástavní právo (Řím)
Věcněprávní zajištění závazku. Vývojové formy:
- fiducia (převod „k věrné ruce“): dlužník převede vlastnictví věci na věřitele, ten ji po zaplacení vrátí,
- pignus (ruční zástava): dlužník předá věc věřiteli do detence (věřitel měl interdiktní ochranu, Odvozená držba),
- hypotheca: dlužník má zastavenou věc u sebe, věřitel ji může převzít až při prodlení.
Funkce: zajišťovací (před splatností) a uhrazovací (po nesplnění: věřitel si věc ponechá podle lex commissoria, nebo ji prodá podle pactum de distrahendo a vrátí přebytek, hyperocha).
Vývoj: ius civile skutečné zástavní právo neznalo, funkci plnila fiducia cum creditore: převod vlastnictví mancipací či in iure cessio s morálním, později žalovatelným závazkem zpětného převodu; zástavce mohl věc snadno vydržet zpět (usureceptio fiduciae, bez ohledu na způsob nabytí držby). Nevýhodou byl formalismus a přílišná moc věřitele. Koncem republiky vzniklo pignus: věc se jen odevzdá a věřitel je chráněn držebními interdikty. Hypotéka vznikla z pachtu: už za Katona Staršího zastavoval pachtýř neformálně věci vnesené na pozemek (invecta et illata), které dál užíval; propachtovatel se jich při neplacení zmocnil zprvu svépomocí, pak interdictum Salvianum a proti třetím actio Serviana, zobecněnou jako actio quasi Serviana (hypothecaria) na všechny bezdržební zástavy a nakonec i na pignus. Ruční zástava zajišťovala jen jednu pohledávku, hypotéka umožnila zastavit věc více věřitelům.
Vznik: právním jednáním (bez formy; zástavce musel být aspoň bonitárním vlastníkem, zastavit mohl i poživatel či zástavní věřitel), úředním rozhodnutím (missio in possessionem), ze zákona (pignus tacitum, např. justiniánská generální hypotéka manželky na manželově jmění k vrácení věna). Přednost v pořadí měla zástava zřízená veřejnou listinou podepsanou svědky.
Akcesorita: zástava předpokládá aspoň naturální obligaci, může zajišťovat i budoucí pohledávku (úvěrová hypotéka), sdílí její podmínku a kryje i úroky a náhradu škody. Je nedělitelná (trvá až do úplného zaplacení každé dílčí pohledávky); při více zástavách k jedné pohledávce zajišťuje každá celou. Zastavit lze každou prodejnou věc s příslušenstvím, přírůstky a plody, i pohledávku či budoucí práva.
Obsah: ius possidendi (u pignus od vzniku, u hypotéky až při nezaplacení) chráněné interdiktem a serviánskou žalobou. Po zaplacení musí věřitel věc vrátit (actio pigneraticia directa), od Gordiána III. ji však mohl zadržet pro jiné nezajištěné pohledávky (gordiánské retenční právo). Věc nesměl užívat (jinak furtum), plody musel těžit a započítat nejprve na úroky, pak na jistinu; ujednání, že plody nahradí úroky, je antichréze (smlouva odvážná). Ius distrahendi předpokládá splatnost, marnou výzvu a lhůtu (u Justiniána 2 roky); prodej i z volné ruky, věřitel ručí kupci jen za to, že věc dostal jako zástavu, sám koupit nesměl (lze žádat úřední přiřčení). Lex commissoria zakázal Konstantin.
Zvláštní případy: pignus irregulare (zastavené peníze, věřitel si pohledávku odečte), pignus nominis (zastavená pohledávka, věřitel ji mohl sám vymáhat), subpignus (věřitel věc dále zastaví; podzástavní věřitel smí přijmout plnění od původního dlužníka, ale nemůže ho žalovat). Souběh: rovnocenné zástavy (solidární) realizuje ten, kdo první získá držbu; jinak rozhoduje pořadí (prior tempore, potior iure) a horší věřitelé dostanou jen hyperochu.